10 C 183/2023-28 — Okresní soud v Semilech

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně vůči žalovanému na peněžité plnění 46 346,68 Kč na základě tvrzení, že právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, (IČO , IČO, , dále jen „předchůdce žalobkyně“) uzavřel s žalovaným dne 17. 12. 2020 Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, , podle níž poskytl žalovanému peněžní prostředky v částce 22 000 Kč – v hotovosti, v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s celkovou částkou (žalobkyní též nazývanou jako „poplatek“ či „poplatky“) 29 999 Kč, když dle žalobkyně však zároveň šlo o součet kapitalizovaných úroků za půjčené prostředky za sjednanou dobu řádného splácení – 21 210 Kč (dle žalobkyně 22,08 % ročně, sjednaných na straně 2 Smlouvy), částky za zpracování „zápůjčky“ 1 500 Kč a částky za službu komfortního a flexibilního spláceni 4 580 Kč, což představuje částku pouze 27 290 Kč; žalovaný měl vše uhradit v 21 měsíčních splátkách po 2 477 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, naposledy hradil 26. 1. 2021. Ke dni 16. 7. 2021 dle vyčíslení předchůdce žalobkyně činila dlužná jistina 21 525,44 Kč, dlužný poplatek 24 821,24 Kč, následně (a to až do podání žaloby 29. 6. 2023) žalovaný uhradil ještě 2 500 Kč. Pohledávka předchůdce žalobkyně za žalovaným byla smlouvou ze dne 14. 12. 2022 postoupena na žalobkyni, která uplatnila nárok na zaplacení tvrzené jistiny úvěru 21 525,44 Kč, dlužných „poplatků“ 24 821,24 Kč (podle výše uvedené specifikace jde zjevně o součet neuhrazeného úroku za dobu trvání smlouvy, částky za zpracování půjčky a za službu splácení), kapitalizovaných úroků (1 161,80 Kč) a kapitalizovaných úroků z prodlení (2 470,04 Kč) – oboje za období do 14. 12. 2022, a konečně na zaplacení úroku 22,08 % ročně a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z tvrzené dlužné jistiny 21 525,44 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení.2. Žalovaný s k žalobě nevyjádřil, v řízení byl nečinný.3. Soud věc rozhodl bez nařízení jednání, jen na základě listinných důkazů, neboť takový postup byl možný a žalobkyně s ním souhlasila výslovně již v žalobě, u žalovaného bylo možné souhlas dovodit absencí reakce na usnesení soudu ze dne 2. 10. 2023, č. j. 10 C 183/2023-13. Jím byl totiž žalovaný vyzván, aby se ve lhůtě soudem stanovené vyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, a zároveň byl upozorněn, že pokud tak neučiní, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).4. Z listinných důkazů zjistil soud následující. Smlouvou ze dne 17. 12. 2020 č. , tel. číslo, bylo prokázáno, že předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru, podle níž měl žalovaný obdržet 22 000 Kč. K předání této částky došlo v hotovosti při podpisu smlouvy, oproti podpisu smlouvy žalovaným. Žalovaný se zavázal částku 22 000 Kč vrátit spolu se souhrnným poplatkem 27 290 Kč – součet kapitalizovaných úroků za půjčené prostředky za sjednanou dobu řádného splácení – 21 210 Kč (dle druhé strany smlouvy šlo o 86% pevných po celou dobu trvání smlouvy, nikoli – jak tvrdila žalobkyně – 22,08%), částky za zpracování „zápůjčky“ 1 500 Kč a částky za službu komfortního a flexibilního spláceni 4 580 Kč, to vše v 21 měsíčních splátkách po 2 477 Kč (resp. poslední splátka 2 459 Kč).5. Dopisem ze dne 16. 12. 2022 má soud za prokázané, že předchůdce žalobkyně oznámil žalovanému postoupení pohledávky, která je předmětem řízení; žalovaný byl vyzván k úhradě celého dluhu (vyčíslen až na 62 947,46 Kč) ve lhůtě 10 dnů od doručení oznámení. Současně byla doložena smlouva o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022.6. Negativní tvrzení, že žalovaný neuhradil předchůdci žalobkyně (ani žalobkyni) na dlužné jistině do 16. 7. 2021 více než částku, díky níž byla jistina 22 000 Kč ponížena na 21 525,44 Kč, a dále, že po uvedeném datu až do podání žaloby (resp. ani posléze v rámci řízení) žalovaný nezaplatil na dluh ničeho nad rámec částky 2 500 Kč, nemůže žalobkyně z hlediska zásad břemene důkazního prokazovat, přičemž naopak žalovaný, v jehož prospěch by bylo tvrdit a prokazovat skutečnosti o provedení dalších úhrad dluhu, ničeho takového v řízení neuvedl.7. Právní posouzení soud provedl podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.Podle 580 odst. 1 o. z. právní jednání je neplatné, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle § 1802 o. z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídle dlužníka v době uzavření smlouvy.Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.Podle § 1968 o. z. je dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb., kterým se (mimo jiné) určuje výše úroků z prodlení, odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.8. Soud po skutkové a právní stránce uzavřel, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek (§ 1879 o. z. a násl.) ze dne 14. 12. 2022 nabyla žalobkyně pohledávku za žalovaným z tvrzené smlouvy o úvěru ze dne 17. 12. 2020, č. , tel. číslo, , žalobkyni tak svědčí v řízení aktivní legitimace k vymáhání nároků z uvedené smlouvy vůči žalovanému. Dále bylo uzavřeno, že dne 17. 12. 2020 byla žalovanému poskytnuta právním předchůdcem žalobkyně oproti jeho podpisu hotovost ve výši 22 000 Kč, označená jako úvěr. Žalovaný měl úvěr vrátit spolu se souhrnným poplatkem 27 290 Kč – součet kapitalizovaných úroků za půjčené prostředky za sjednanou dobu řádného splácení – 21 210 Kč (dle druhé strany smlouvy šlo o 86 % pevných po celou dobu trvání smlouvy, nikoli – jak tvrdila žalobkyně – 22,08 %), částky za zpracování „zápůjčky“ 1 500 Kč a částky za službu komfortního a flexibilního spláceni 4 580 Kč, to vše ve 21 měsíčních splátkách po 2 477 Kč (resp. poslední splátka 2 459 Kč). Úrok obsažený v textu Smlouvy, připravené předchůdcem žalobkyně, představuje – jak soud již uvedl – výši 86 %, nikoli 22,08 % ročně, jak uváděla žalobkyně, tudíž zásadním způsobem převyšuje obvyklý úrok, který byl v době uzavření smlouvy o úvěru (17. 12. 2020) poskytován bankami, ale i nebankovními institucemi. To nelze omluvit ani tím, že půjčka byla poskytována nebankovním subjektem, u kterého bývá úroková sazba obecně vyšší s ohledem větší podnikatelské riziko s přihlédnutím k obvyklému okruhu dlužníků. Soud jej proto vyhodnotil takto ujednaný úrok z úvěru (ze spotřebitelského úvěru) za jsoucí v rozporu s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 o. z. a tedy neplatným ve smyslu citovaného ustanovení (viz mj. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. , spisová značka, , dle kterého lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužní