11 C 103/2024-50 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovaným uložil povinnost zaplatit jí 1 510 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení ve výši určené předpisy práva občanského jdoucí z uvedené částky od 20. 10. 2022 do zaplacení. Svůj požadavek žalobkyně odůvodnila tím, že první žalovaný dne , datum, použil ke své přepravě prostředek veřejné hromadné dopravy provozované žalobkyní, a to autobus – linku , číslo, , a při přepravní kontrole se neprokázal platným jízdním dokladem, čímž porušil Přepravní řád a Smluvní přepravní podmínky dopravce. Požadovaná částka je tak tvořena jízdným ve výši 10 přirážkou k jízdnému ve výši 1 500 Kč. Vůči druhé žalované, o jejímž přistoupení na návrh žalobkyně soud rozhodl v průběhu řízení, žalobkyně požadovala zaplacení dlužné částky s příslušenstvím s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. 1775/14 ze dne 15. 2. 2017, dle kterého má mj. matka jako zákonný zástupce nezletilého finanční odpovědnost za jeho dluh vůči ní, neboť žalobkyně předpokládá, že rodiče si byli vědomi toho, že nezletilý cestoval bez platného jízdního dokladu.2. Žalovaní se k žalobě nevyjádřili.3. Ke stavu věci soud na základě účastníky, resp. žalobkyní předložených důkazů zjistil, že dne , datum, byla osobou pověřenou dopravcem, tj. žalobkyní, provedena přepravní kontrola, při které bylo zjištěno, že žalovaný se při jízdě autobusem na lince , číslo, neprokázal žádným jízdním dokladem, kde výše jízdného byla stanovena na 10 Kč. Toto zjištění vyplývá ze záznamu o provedení přepravní kontroly provedené uvedený den ve 13:50 h., č. , číslo, , přičemž žalovaný údaje v uvedeném zápisu stvrdil svým podpisem. Dále bylo zjištěno, že žalovaný byl k úhradě požadované částky vyzván prostřednictvím předžalobní upomínky ze dne 22. 2. 2023.4. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že použitím prostředku veřejné hromadné dopravy provozovaném žalobkyní byla mezi žalobkyní jako dopravcem a prvním žalovaným jako cestujícím ve všech uvedených případech uzavřena smlouva o přepravě osoby podle ustanovení § 2550 obč. zák., na základě které vznikla prvnímu žalovanému povinnost zaplatit jízdné. S ohledem na to, že první žalovaný použil dopravní prostředek silniční přepravy (autobus), se tento vztah se řídí zákonem č. 111/1994 Sb., o silniční přepravě, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 18b odst. 1 uvedeného zákona, podmínky, za nichž se přepravují osoby, jejich zavazadla a věci a zvířata s nimi přepravovaná v silniční dopravě a integrované dopravě, stanoví přepravní řád a tarif. První žalovaný jako cestující měl podle ustanovení § 18a uvedeného zákona, jenž upravuje vztahy mezi cestujícím a dopravcem veřejné linkové dopravy, mj. povinnost na výzvu pověřené osoby se prokázat platným jízdním dokladem, neprokáže-li se platným jízdním dokladem, zaplatit jízdné a přirážku, nebo se prokázat osobním dokladem a sdělit osobní údaje potřebné na vymáhání zaplacení jízdného a přirážky a na druhé straně řidič a průvodčí vozidla veřejné linkové dopravy a jiná osoba pověřená dopravcem veřejné linkové dopravy a vybavená kontrolním odznakem a průkazem je oprávněna dávat cestujícím pokyny a příkazy k zajištění jejich bezpečnosti, bezpečnosti a plynulosti dopravy a bezpečnosti ostatních cestujících; pověřená osoba je mj. oprávněna uložit cestujícímu, který se neprokázal platným jízdním dokladem, zaplatit přirážku nebo vyžadovat od cestujícího, aby se prokázal osobním dokladem a sdělil osobní údaje. Jelikož první žalovaný uvedené povinnosti nesplnil, uložil mu soud jejich splnění tímto rozsudkem s tím, že dále dospěl k závěru, že výše požadované přirážky k jízdnému odpovídá Smluvním přepravním podmínkám žalobkyně účinných od 1. 1. 2022 a navazujícímu Tarifu integrované dopravy , Anonymizováno, kraje na území města , Anonymizováno, ze účinného od 1. 1. 2022 tvořících přílohu k těmto smluvním podmínkám, přičemž tato přirážka je v limitu stanoveném v § 37 odst. 6 zákona o dráhách a v 18a odst. 3 zákona o silniční přepravě, dle kterých výše přirážky nesmí přesáhnout částku 1 500 Kč. Požadavek na zaplacení úroku z prodlení je odůvodněn ustanovením § 1970 obč. zák. a tento úrok je oprávněně požadován ode dne uvedeného ve výroku rozsudku, neboť již ode dne následujícího po provedené přepravní kontrole, je první žalovaný v prodlení.5. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve vztahu žalobkyně a prvního žalovaného je odůvodněno ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého byla náhrada nákladů řízení přiznána žalobkyni jako úspěšnému účastníku sporu. Tyto náklady tvoří soudní poplatek ve výši 400 Kč a dále paušální náhrada náležející účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 občanského soudního řádu, a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, dle ust. § 2 odst. 1 vyhl. č. 245/2015 Sb. za dva nutné úkony v řízení (předžalobní výzva a sepis žaloby) po 100 Kč, tedy náklady ve výši 600 Kč.6. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř., přičemž neshledal důvody pro stanovení lhůty pro prvního žalovaného příznivější než zákonem podpůrně určené třídenní.7. Ve vztahu k druhé žalované soud žalobu neshledal důvodnou. Soud vzal v úvahu odůvodnění požadavku žalobkyně vůči této účastnici odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. 1775/14 ze dne 15. 2. 2017, z něhož mj. vyplývá, že i pokud obecné soudy dospějí k závěru, že nezletilé dítě bylo způsobilé uzavřít smlouvu o přepravě osob, musí se zabývat tím, zda takové dítě zavinilo porušení povinnosti zaplatit stanovené jízdné a zda si mohlo být vědomo důsledků spojených s jeho nezaplacením, tedy povinnosti zaplatit přirážku k jízdnému či hradit náklady řízení o zaplacení této částky, neboť obecné soudy též musí při svém rozhodování chránit zájem dítěte, aby do dospělosti nevstupovalo se závazky, jež mohou mít rdousící efekt. V daném případě soud neměl s ohledem na věk prvního žalovaného v době přepravní kontroly, tj. na věk 15 let a téměř 8 měsíců, pochybnosti o jeho způsobilosti uzavřít smlouvu o přepravě, neboť se jedná o zcela běžnou životní situaci, s níž se první žalovaný jistě mnohokrát setkal. Soud rovněž dospěl k přesvědčení, že první žalovaný musel být s ohledem na svůj věk schopen posoudit následky tzv. jízdy načerno. Soud navíc nemohl s ohledem na naprostou procesní pasivitu obou žalovaných vyhodnotit v souladu s označeným nálezem rodinnou situaci prvního žalovaného a jeho majetkové poměry, a tím pádem skutečnost, zdali uložené povinnosti mohou mít pro něho zmíněný rdousící efekt. Soud tedy situaci v daném případě vyhodnotil s přihlédnutím, k již zmíněné skutečnosti, a to věku prvního žalovaného v době přepravní kontroly, tj. v době jízdy bez platného dokladu a dále s ohledem na skutečnost, že v době vydání tohoto rozhodnutí bylo prvnímu žalovanému již více než sedmnáct let, což je věk, kdy již může být schopen obstarat si, byť omezeně, příjem pro plnění svých závazků, i když může být stále odkázán na své rodiče. Spoluodpovědnost druhé žalované tak soud za zjištěného stavu věci neshledal.8. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve vztahu žalobkyně a druhé žalované je odůvodněno ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého by právo na náhrada nákladů řízení měla druhá žalovaná jako úspěšný účastník sporu. Žalované však s tímto sporem žádné náklady nevznikly, a soud tak rozhodl, že druhá žalovaná a žalobkyně vůči sobě nemají právo na jejich náhradu.