42 C 174/2024-18 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení 3 840 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o podnikatelském úvěru (dále jen „Smlouva“), na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 3 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 10.10.2023, za poskytnutí úvěru se žalovaný zavázal k úhradě poplatku v částce 840 Kč. K uzavření úvěrové smlouvy došlo elektronicky prostředky komunikace na dálku. Úvěr byl převeden z bankovního účtu žalobkyně na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, , úvěr byl vyplacen k datu , datum, . Úvěr byl žalovanému prokazatelně poskytnut, ale přesto nebyl žalovaným do dnešního dne uhrazen v celé výši. Odeslání upomínky předcházel pokus kontaktovat žalovaného telefonicky, avšak bezúspěšně.2. Žalovaný se k žalobě v průběhu řízení nevyjádřil, k prvnímu jednání se bez omluvy nedostavil, nepožádal o odročení jednání. Žalobkyně skrze svého právního zástupce svou neúčast u nařízeného soudního jednání omluvila, nepožádala o odročení jednání, souhlasila s jednáním a rozhodnutím věci bez její účasti. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků. Předvolání bylo účastníkům doručeno v souladu s § 115 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších právních předpisů, dále jen „o.s.ř.“3. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým závěrům. Žalobkyně předložila listinu Smlouva o podnikatelském úvěru č. , číslo, ze dne , datum, , která měla být dle tvrzení žalobkyně uzavřena distančně, prostředky elektronické komunikace na dálku (dále jen „Smlouva“), která obsahuje jméno a příjmení žalovaného včetně jeho identifikačního čísla a adresy sídla, dále telefonní číslo a emailovou adresu. Smlouva je dle úvodních ustanovení uzavřena v souladu s ustanovením § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, na základě Smlouvy měl být žalovanému poskytnut úvěr ve výši 3 000 Kč se splatností do 14 dnů, poplatek za poskytnutí úvěru činí 2% denně z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru. Úvěr byl poskytnut dle čl. II. Smlouvy výlučně na financování podnikatelských potřeb klienta. Z potvrzení o bezhotovostní platbě ze dne , datum, od společnosti , právnická osoba, soud dovodil, že částka 3 002 Kč byla toho dne poukázána z účtu žalobkyně na účet č. , č. účtu, , který je účtem žalovaného, neboť ze stejného účtu zasílal žalobkyni k verifikaci své osoby 1 Kč – viz doložený doklad o bezhotovostním převodu 1 Kč. Předžalobní výzva ze dne 11.4.2024 byla žalovanému zaslána prokazatelně téhož dne. Žalobkyně v žalobě uvedla, že žalovaný na svůj dluh neuhradil před podáním žaloby ničeho. Žalovaný v průběhu kontraktačního procesu rovněž podepsat souhlas se zpracováním osobních údajů a předložil kopii svého občanského průkazu.4. Po zhodnocení shora uvedených důkazů má soud za to, že žalobkyně prokázala uzavření závazku v podobě úvěru mezi žalobkyní a žalovaným, a to uzavřením Smlouvy. Právně tedy lze aplikovat ustanovení o smlouvě o úvěru, tj. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění, dále jen „o. z.“, dle kterého „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Smlouva byla uzavřena prostředky komunikace na dálku, a to v rámci internetových stránek žalobkyně. Žalobkyně prokázala poskytnutí finančních prostředků dle Smlouvy žalovanému. Úvěr byl dle Smlouvy poskytnut výlučně k financování podnikatelských potřeb žalovaného, žalovaný v řízení netvrdil opak, žalovaný tedy v projednávaném případě není v postavení spotřebitele. Dle § 419 o.z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti uzavírá smlouvou s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 2 odst. 1 písm.a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele je spotřebitelem fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Žalobkyně proto před poskytnutím úvěru neměla povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Sjednaná výše poplatku za poskytnutí úvěru sice převyšuje úrokové sazby poskytované ve stejném období živnostníkům bankami, nicméně sjednání výše odměny za poskytnutí úvěru je projevem volnosti smluvních stran – podnikatelů. Žalovaný v řízení netvrdil rozpor Smlouvy s dobrými mravy, a to z důvodu hrubého nepoměru vzájemných plnění ze Smlouvy, uzavření Smlouvy v tísni, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti, samotná nepřiměřená výše poplatku za poskytnutí úvěru není v jednání mezi podnikateli důvodem pro to, aby byla Smlouva považována za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Žalovaný nedostál svým povinnostem ze Smlouvy, když se dostal do prodlení s úhradou sjednané splátky úvěru. Žalobkyně následně důvodně v souladu se Smlouvou požádala o okamžité jednorázové splacení úvěru. Ještě před tím žalovaného upozornila na možnost soudního vymáhání jeho dluhu.Soud tak žalovanému splnění jeho povinnosti uložil v tomto rozsudku, přičemž žalobkyně má kromě dlužné jistiny ve výši 3 000 Kč nárok poplatek za poskytnutí úvěru v částce 840 Kč řádně sjednaný ve Smlouvě a dále na úrok z prodlení ze součtu těchto částek, výše požadovaného úroku z prodlení odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb., nárok na úrok z prodlení je dán ustanovením § 1970 o. z., podle něhož: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy žalobě v plném rozsahu vyhověl, neboť žalobkyně prokázala tvrzené skutečnosti a žaloba byla soudem posouzena v plném rozsahu jako důvodná.5. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč, a to v souladu s vyčíslením provedeným žalobkyní. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 3 840 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze třech úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní upomínky a žaloby), a to včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce podle § 149 odst. 1 o.s.ř. Při stanovení výše odměny advokáta soud dospěl k závěru, že je namístě aplikovat zvláštní ustanovení o náhradě nákladů řízení, neboť byly splněny podmínky stanovené v ustanovení § 14b odst. 1 advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, tedy že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, předmětem řízení bylo peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšovala 50 000 Kč a žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobkyně uplatňuje obdobné nároky, tj. nároky na obdobném skutkovém základu, opakovaně.6. Lhůtu k plnění obou uložených povinností soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, protože neshledal žádné důvody pro stanovení pariční lhůty jakkoli delší.