42 C 265/2024-19 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení 53 500 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovanou dne , datum, smlouvu o podnikatelském úvěru (dále jen „Smlouva“), na jejímž základě poskytla žalované úvěr ve výši 30 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 7.2.2024, za poskytnutí úvěru se žalovaná zavázala k úhradě poplatku v částce 21 000 Kč – viz článek 3.1 Smlouvy. Dle článku 8.1 Smlouvy je žalovaná povinna uhradit žalobkyni smluvní pokutu v částce 500 Kč za prodlení k úhradou jakékoliv splátky, žalovaná byla v prodlení s úhradou pěti splátek, žalobkyně tedy požaduje úhradu částky 2 500 Kč. K uzavření úvěrové smlouvy došlo elektronicky prostředky komunikace na dálku. Úvěr byl převeden z bankovního účtu žalobkyně na bankovní účet žalované č. , č. účtu, , úvěr byl vyplacen k datu , datum, . Úvěr byl žalované prokazatelně poskytnut, ale přesto nebyl žalovanou do dnešního dne uhrazen v celé výši. Odeslání upomínky předcházel pokus kontaktovat žalovanou telefonicky, avšak bezúspěšně.2. Žalovaná se k žalobě v průběhu řízení nevyjádřila, k prvnímu jednání se bez omluvy nedostavila, nepožádala o odročení jednání. Žalobkyně skrze svého právního zástupce svou neúčast u nařízeného soudního jednání omluvila, nepožádala o odročení jednání, souhlasila s jednáním a rozhodnutím věci bez její účasti. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků. Předvolání bylo účastníkům doručeno v souladu s § 115 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších právních předpisů, dále jen „o.s.ř.“3. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým závěrům. Žalobkyně předložila listinu Smlouva o podnikatelském úvěru č. , číslo, -1593 ze dne , datum, , která měla být dle tvrzení žalobkyně uzavřena distančně, prostředky elektronické komunikace na dálku (dále jen „Smlouva“), která obsahuje jméno a příjmení žalované včetně jejího identifikačního a ročného čísla, adresy sídla, dále telefonní číslo a emailovou adresu. Smlouva je dle úvodních ustanovení uzavřena v souladu s ustanovením § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, na základě Smlouvy měl být žalované poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč se splatností do 70 dnů, datum splatnosti uvedený ve smlouvě je 7.2.2024, splácení dluhu je ve smlouvě rozloženo do 5 splátek, ani jedna ze splátek nebyla dle tvrzení žalobkyně uhrazena, poplatek za poskytnutí úvěru činí 1% denně z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru za každý den čerpání úvěru. Úvěr byl poskytnut dle čl. II. Smlouvy výlučně na financování podnikatelských potřeb klienta. Z potvrzení o bezhotovostní platbě ze dne , datum, od společnosti , právnická osoba, soud dovodil, že částka 30 000 Kč byla dne , datum, poukázána z účtu žalobkyně na účet č. , č. účtu, a jedná se o účet žalované. Předžalobní výzva ze dne 18.5.2024 byla žalované zaslána prokazatelně dne 18.5.2024. Žalobkyně v žalobě uvedla, že žalovaná na svůj dluh neuhradila před podáním žaloby ničeho.4. Po zhodnocení shora uvedených důkazů má soud za to, že žalobkyně prokázala uzavření závazku v podobě úvěru mezi žalobkyní a žalovanou, a to uzavřením Smlouvy. Právně tedy lze aplikovat ustanovení o smlouvě o úvěru, tj. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění, dále jen „o. z.“, dle kterého „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Dle § 2048 o.z. a násl., ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smlouva byla uzavřena prostředky komunikace na dálku, a to v rámci internetových stránek žalobkyně. Žalobkyně prokázala poskytnutí finančních prostředků dle Smlouvy žalované. Úvěr byl dle Smlouvy poskytnut výlučně k financování podnikatelských potřeb žalované, žalovaná v řízení netvrdila opak, žalovaná tedy v projednávaném případě není v postavení spotřebitele. Dle § 419 o.z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti uzavírá smlouvou s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 2 odst. 1 písm.a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele je spotřebitelem fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Žalobkyně proto před poskytnutím úvěru neměla povinnost zkoumat úvěruschopnost žalované v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Sjednaná výše poplatku za poskytnutí úvěru sice převyšuje úrokové sazby poskytované ve stejném období živnostníkům bankami, nicméně sjednání výše odměny za poskytnutí úvěru je projevem volnosti smluvních stran – podnikatelů. Žalovaná v řízení netvrdila rozpor Smlouvy s dobrými mravy, a to z důvodu hrubého nepoměru vzájemných plnění ze Smlouvy, uzavření Smlouvy v tísni, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti, samotná nepřiměřená výše poplatku za poskytnutí úvěru není v jednání mezi podnikateli důvodem pro to, aby byla Smlouva považována za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Žalovaná nedostála svým povinnostem ze Smlouvy, když se dostala do prodlení s úhradou sjednané splátky úvěru. Žalobkyně následně důvodně v souladu se Smlouvou požádala o okamžité jednorázové splacení úvěru. Ještě před tím žalovanou upozornila na možnost soudního vymáhání jeho dluhu.Soud tak žalované splnění jejích povinnosti uložil v tomto rozsudku, přičemž žalobkyně má kromě dlužné jistiny ve výši 30 000 Kč nárok poplatek za poskytnutí úvěru v částce 21 000 Kč řádně sjednaný ve Smlouvě, stejně jako na smluvní pokutu v částce 2 500 Kč řádně sjednané ve Smlouvě za pozdní úhradu pěti splátek a dále na úrok z prodlení ze součtu těchto částek, výše požadovaného úroku z prodlení odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb., nárok na úrok z prodlení je dán ustanovením § 1970 o. z., podle něhož: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy žalobě v plném rozsahu vyhověl, neboť žalobkyně prokázala tvrzené skutečnosti a žaloba byla soudem posouzena v plném rozsahu jako důvodná.5. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 13 090,50 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 140 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 53 500 Kč sestávající z částky 3 260 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a z částky 1 630 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 9 050 Kč ve výši 1 900,50 Kč. Náklady řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce podle § 149 odst. 1 o.s.ř. V případě předžalobní upomínky činí nárok jednu polovinu mimosmluvní odměny, neboť žalované byla svým obsahem zaslána jednoduchá výzva k plnění, když v projednávaném případě takováto výzva plně postačovala s ohledem na skutkové okolnosti případu, a proto ji je nutno kvalifikovat podle § 11 odst. 2 písm. h) a.t.6. Lhůtu k plnění obou uložených povinností soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, protože neshledal žádné důvody pro stanovení pariční lhůty jakkoli delší.