1 C 1/2022-40 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobce navrhl uložit žalované povinnost zaplatit mu částku 17 370,37 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 6. 2021 s účinností k témuž dni, je právním nástupcem společnosti [právnická osoba] Žalobce tvrdí, že jeho právní předchůdce uzavřel dne 19. 3. 2020 se žalovanou smlouvu o půjčce [číslo] na základě níž byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutou půjčku splácet v 48 pravidelných měsíčních splátkách po 572 Kč, první splátka byla splatná dne 19. 4. 2020 a každá další poté vždy k 19. dni v měsíci. Splátky měly být dle smlouvy hrazeny formou inkasa z účtu žalované, když žalovaná byla povinna zajistit, aby v den splatnosti byl na účtu dostatek disponibilních prostředků. Mezi bankou a žalovanou bylo sjednáno úročení ve výši 29,90 %, žalovaná se zavázala dále hradit poplatky dle aktuálního sazebníku poplatků. Dále se žalovaná zavázala v čl. 2 3. smlouvy hradit i poplatek za pojištění schopnosti splácet ve výši 32 Kč měsíčně. Žalovaná uhradila na předmětnou pohledávku celkem 1 071, 06 Kč. Žalovaná nehradila úvěr řádně a včas, banka ji písemně upozornila, aby stav napravila, následně v důsledku trvajícího porušení povinností ze smlouvy, především pro nesplácení úvěru, banka pohledávku žalované s účinností ke dni 26. 11. 2020 okamžitě zesplatnila dle bodu 7.1 a 2 Produktových podmínek. Žalovaná byla o tomto vyrozuměna dopisem a byla vyzvána k zaplacení zůstatku úvěru. 2. K výzvě soudu žalobce doplnil skutečnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti žalované. Uvedl, že jeho právní předchůdce s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr (respektive zápůjčku), a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy o půjčce a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalobce poukázal na to, že zákona ani judikatura nestanovuje, jakým konkrétním způsobem má být úvěruschopnost ověřována, neurčuje kogentně, jaké konkrétní údaje a podklady musí věřitel shromáždit a jaké závěry jsou učiněny správně a jaké nikoli. Je na věřiteli, aby shromážděné podklady posoudil a sám z nich správný závěr dovodil. Poskytovatel úvěru musí v každém případě s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti. Posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případně dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Žalobce dále poukázal na to, že Směrnice 2008/48 neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. Podle okolností se tedy může poskytovatel úvěru spokojit s informacemi od zájemce o úvěru nebo může dospět k závěru, že je nezbytné tyto informace ověřit. Z toho žalobce dovozuje, že dle čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a že neukládá poskytovateli povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 4. Ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 19. 3. 2020 soud zjistil, že se jí společnost [právnická osoba] zavázala poskytnout žalované půjčku ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit a to v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 572 Kč splatných vždy k 19. dni v měsíci. Účastníci sjednali úrok ve výši 29,9 % ročně. Dle výpisu z účtu čerpala žalovaná úvěr ve výši 15 000 Kč dne 19. 3. 2020, uhradila celkem 1 071,06 Kč, jak vyplývá z platební historie. Dopisem ze dne 26. 11. 2020 oznámila banka žalované, že pro řádné nesplácení úvěru úvěr s účinností ke dni 26. 11. 2020 zesplatnila a vyzvala žalovanou k zaplacení částky 16 727,40 Kč do 10 dnů od vyhotovení výzvy, tj. do 6. 12. 2020. 5. Posuzování úvěruschopnosti žalované ze strany [právnická osoba], vyplývá z Protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta ze dne 13. 3. 2020. Z uvedeného protokolu soud zjistil, že rozhodovací strategie banky posuzovala tzv. tvrdá KO kritéria – např. aktuální dluhy, exekuce, informace z externích úvěrových registrů (BRKI, NRKI, SOLUS), kdy žalovaná neměla záznam v insolvenčním rejstříku, v registrech BRKI a NRKI byla ohledně žalované zaznamenána jen pozitivní úvěrová historie a v rejstříku SOLUS nebyl zjištěn dluh po splatnosti. Žalovaná deklarovala příjem 12 000 Kč, banka jej ověřila s využitím statistického nástroje. Banka zohlednila výdaje žalované ve výši 11 374 Kč, z toho splátky stávajících úvěrů ve výši 3 120 Kč, výdaje na bydlení ve výši 3 479 Kč, na živobytí ve výši 4 775 Kč a ostatní výdaje 0 Kč. Z přílohy k tomuto protokolu soud zjistil, že žalovaná uvedla výši příjmu ze zaměstnání 12 000 Kč, měsíční splátky úvěrů 1 900 Kč, výdaje na živobytí 5 000 Kč, z úvěrových registrů vyplynulo splátkové zatížení žalované ve výši 3 120 Kč měsíčně, banka započetla výdaje na domácnost 3 479 Kč, životní náklady 3 550 Kč, výdaje na vyživované děti ve výši 1 225 Kč. Banka údaje vyhodnotila tak, že žalované na splátku nové půjčky a na nepředvídatelné výdaje zbývá celkem 626 Kč a byla tedy schopna úvěr ve splátkách po 572 Kč splácet. Žalované při takto zohledněných příjmech a výdajích zůstalo k dispozici po úhradě splátky úvěru 54 Kč. Žalovaná při uzavírání smlouvy nepředkládala jakékoli doklady o svých příjmech a výdajích. 6. Ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi [právnická osoba] jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem dne 2. 6. 2021 je zřejmé, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobce. Z oznámení o postoupení pohledávky z 8. 6. 2021 je zřejmé, že postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 16. 6. 2021 a jeho odeslání žalované bylo doloženo příslušným podacím lístkem. 7. V právní rovině dospěl soud k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Žalovaná vystupovala při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětné úvěrové smlouvy vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobcova aktivní procesní legitimace je dána ustanovením § 1879 a násl. o. z. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené smlouvy o úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp.zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku