1 C 7/2022-39 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobce navrhl uložit žalovanému povinnost zaplatit mu částku 49 802, 58 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 49 802, 58 Kč od 27. 5. 2021 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že nabyl předmětnou pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 od původního věřitele [právnická osoba], [anonymizováno 8 slov] [číslo], [země]. Žalobce tvrdí, že jeho právní předchůdce uzavřel dne 31. 5. 2018 se žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 54 802, 58 Kč. Tento úvěr měl být splacen nejpozději dne 26. 5. 2021. Smlouva o revolvingovém úvěru byla uzavřena prostřednictvím webové stránky [webová adresa], na kterých se žalovaný zaregistroval zadáním osobních údajů a po dokončení registrace zaslal původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy – smlouva o revolvingovém úvěru s navrhovanou výší úvěru, kterou žalovaný čerpal ve výši 54 802, 58 Kč a splatností dne 26. 5. 2021. Po odeslání předsmluvních informací a návrhu smlouvy o revolvingovém úvěru žalovaný v účtu na webových stránkách kliknutím potvrdil, že se seznámil s předsmluvními informacemi, zněním smlouvy a zněním obchodních podmínek, na základě čehož mu byl odeslán prostřednictvím SMS zprávy na telefonní číslo, které uvedl v registraci unikátní kód. Zadáním tohoto unikátního identifikačního kódu do příslušeného formulářového pole na webových stránkách a jeho odesláním žalovaný písemně potvrdil přijetí smlouvy. Po uzavření smlouvy zaslal původní věřitel na žalovaným uvedenou emailovou adresu vyhotovení smlouvy a všech dokumentů, které tvoří její nedílnou součást. Úvěr byl žalovanému poskytnut na bankovní účet žalovaného. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu původním věřitelem a následně i formou předžalobní upomínky prostřednictvím právního zástupce žalobce. Celková výše nároků žalobce po zohlednění případných dílčích plateb ze strany žalovaného činí 49 802, 58 Kč splatných 26. 5. 2021. S ohledem na to požaduje po žalovaném zaplacení částky 49 802, 58 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 27. 5. 2021 do zaplacení. 2. Žalobce uvedl, že původní věřitel ověřoval úvěruschopnost žalovaného výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům musí být ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 3 410 Kč. Půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Dále byl žalovaný lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI a EUCB. Na základě zjištěných skutečností nedošlo na straně původního věřitele k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a byla tak vyhověno žádosti o úvěr. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 31. 5. 2018 mezi [právnická osoba] a žalovaným bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] se zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše sjednaného úvěrového limitu ve výši 50 000 Kč, kdy tato částka může být nižší v souladu s podmínkami čerpání, žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit a zaplatit sjednané úroky a příslušné poplatky. Dále bylo smlouvou stanoveno, že žalovaný je povinen věřiteli splácet úvěr, úroky a poplatek za čerpání pravidelnými měsíčními splátkami ve výši odpovídající minimálním splátkám dle obchodních podmínek, tj. ve výši 12, 5 % nesplaceného úvěru s úrokem a poplatek za čerpání nebo 1 000 Kč, podle toho, které z částek je vyšší, a to vždy 30. den každého kalendářního měsíce počínaje dnem 31. 5. 2018. Celkový počet splátek závisí na délce doby trvání úvěru a jeho skutečně vyčerpané výši. Ze smlouvy plyne, že úroková sazba činí 8,5 % měsíčně a RPSN dosahuje 262, 91 %. Ze smlouvy dále plyne, že žalovaný zaplatí poplatek za čerpání úvěru, a to ve výši 12, 5 % z částky každého čerpání úvěru. V případě prodlení žalovaného po něm může věřitel požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých věřiteli v souvislosti s prodlením se splácením kterékoli částky ve výši 250 Kč, úroky z prodlení, smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z částky, ohledně které je žalovaný v prodlení. Z přehledu platební balance vyplývá, že žalovaný v rámci revolvingového úvěru vyčerpal celkem částku 109 593 Kč, poslední výběr uskutečnil dne 9. 11. 2020. Současně je z něj zřejmé, že žalovaný před postoupením pohledávky uhradil na účet původního věřitele částku 153 928, 73 Kč, což potvrdil svým podáním sám žalobce. 5. K prokázání tvrzení o posouzení úvěruschopnosti žalovaného společností [právnická osoba] před uzavřením smlouvy o revolvingovém úvěru žalobce uvedl, že posoudil schopnost úvěruschopnosti spotřebitele dle §§ 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru, a to nahlédnutím do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Konkrétně nahlédnutím do insolvenčního rejstříku a nahlédnutím do centrální evidence exekucí. Dále věřitel provedl lustraci dokladu totožnosti předloženého žalovaným v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra České republiky. Přes výzvu soudu žalobce nepředložil žádné jiné důkazy k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany věřitele. 6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi [právnická osoba] jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem ze dne 27. 1. 2020 včetně seznamu postoupených pohledávek, je zřejmé, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 23. 6. 2021 soud zjistil, že postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno a odeslání oznámení bylo doloženo příslušným podacím lístkem. V oznámení o postoupení pohledávky byl žalovaný vyzván k úhradě částky 54 935, 03 Kč ve lhůtě deseti dnů od doručení oznámení. 7. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující občanského zákoníku. Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrových smluv v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/ EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povin