1 C 53/2023-18 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobce navrhl uložit žalovanému povinnost zaplatit mu částku 9 003,51 Kč s úroky z prodlení a s kapitalizovanými smluvními úroky ve výši 9 743,24 Kč, smluvní pokutu ve výši 6 941,71 Kč a částku 473 Kč představující náklady na upomínání. Žalobu odůvodnil tím, že je na základě Rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 4. 2022 ve znění pozdějších dodatků, konkrétně na základě Dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 6. 2022 právním nástupcem společnosti [právnická osoba] Žalobce tvrdí, že jeho právní předchůdce uzavřel se žalovaným dne 9. 1. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr v hotovosti ve výši 22 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit částku 22 000 Kč spolu s příslušenstvím úvěru za dobu jeho trvání ve výši 18 894 Kč ve 14 měsíčních splátkách ve výši 2 921 Kč. Splatnost první splátky nastala do měsíce po podpisu smlouvy a splatnost následujících splátek byla sjednána v 1. odstavci 1. strany smlouvy pod rekapitulací závazku. Splatnost poslední splátky připadla na 9. 3. 2020. Žalovaný neuhradil předmětnou částku řádně a včas, uhradil částku ve výši 25 000,01 Kč, která odpovídá 8 řádně uhrazeným splátkám. Úhrady byly započítány původním věřitelem poměrně na jistinu a smluvně sjednané příslušenství pohledávky, na jistinu tak byla alokována částka ve výši 12 996,49 Kč a na úhradu smluvně sjednané příslušenství částka 12 003,53 Kč. Žalovaný se tak dostal do prodlení s úhradou částky 15 893,99 Kč, kterou představoval součet zůstatku jistiny ve výši 9 003,51 Kč a zůstatku smluvního příslušenství pohledávky ve výši 6 890,48 Kč. V důsledku prodlení vznikla žalovanému povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení z jistiny ve výši 9 003,51 Kč od 10. 3. 2020 do 20. 4. 2022 ve výši 6 941,71 Kč, a povinnost zaplatit náhradu výdajů spojených s upomínáním celkem ve výši 473 Kč, a to za 1 dopisy po 39 Kč a 2 osobní návštěvy po 217 Kč. 2. Žalobce tvrdil, že jeho právní předchůdce s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, s ohledem na výši příjmů a požadovaného úvěru původní věřitel vyhodnotil žalovaného jako způsobilého ke splácení úvěru takové výše, jaká mu byla poskytnuta. Žalobce uvedl, že schopnost žalovaného splácet byla ověřována poskytovatelem úvěru na základě žalovaným vyplněné žádosti o úvěr, ve které žalovaný uvedl údaje o své osobě a okolnosti vypovídající o jeho finanční situaci, jakými jsou údaje o zaměstnání, ostatních finančních závazcích, výši měsíčních příjmů, výši měsíčních výdajů a požadovanou výši úvěru. Uvedl, že na dokumentu jsou rovněž vyznačeny listiny či doklady, které byly žalovaným předloženy k posouzení jeho bonity a úvěruschopnosti. Žalobce nijak nespecifikoval, z jakých výší příjmů a výdajů konkrétně vycházel a jak je ověřoval. 3. Žalovaný uvedl, že uhradil částku 25 000 Kč a měl za to, že je tím úvěr splacený. Dále uvedl, že jej poskytoval úvěru nevyzval k prokázání výdajů. 4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 9. 1. 2019 soud zjistil, se jí že společnost [právnická osoba] zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 22 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s úrokem za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání ve výši 2 118 Kč, úplatou za poskytnutí úvěru ve výši 10 780 Kč, s náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 036 Kč, s poplatkem za inkaso splátek ve výši 3 960 Kč, tedy celkem částku 40 894 ve 14 měsíčních splátkách po 2921 Kč počínaje do měsíce po podpisu smlouvy. Žalovanému byla poskytnuta částka 22 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Ze žádosti žalovaného o úvěr soud zjistil, že žalovaný uvedl, že jeho měsíční příjem představuje mzda ve výši 18 400 Kč, mzdu doložil výplatními páskami a pracovní smlouvou. Jako výdaje uvedl výdaje na bydlení ve výši 1 000 Kč, 4 000 Kč jako náklady na dopravu, jídlo či další osobní náklady a 500 Kč na telefon. Právní předchůdce žalobce vycházel z použitelného příjmu žalovaného ve výši 12 900 Kč. 5. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalovaný uhradil částku 25 000,01 Kč. 6. Z Rámcové smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi [právnická osoba] a žalobcem dne 4. 4. 2022 a Dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 6. 2022 včetně přílohy je zřejmé, že pohledávka z úvěrové smlouvy [číslo] za žalovaným byla postoupena na žalobce. Z oznámení o postoupení pohledávky z 8. 7. 2022 je zřejmé, že postoupení pohledávek z úvěrové smlouvy bylo žalovanému oznámeno a žalovaný byl vyzván, aby dlužnou částku uhradil do 26. 7. 2022. 7. Aktivní legitimace žalobce vyplývá z § 1879 a následující zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). 8. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující o. z. Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrových smluv v pozici spotřebitele, proto se na předmětné úvěrové smlouvy vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedených úvěrových smluv. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/ EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěru schopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec k odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 z