1 C 121/2024-27 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhá zaplacení částky 34 425 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2022 uzavřené mezi ní a společností , právnická osoba, , nabyla pohledávku za žalovaným, který dne 4. 4. 2023 uzavřel smlouvu o úvěru č. , tel. číslo, , na jejímž základě mu byl poskytnut úvěr 7 400 Kč. Žalovaný dne 8. 4. 2023 navýšil svůj úvěr na celkovou výši 30 000 Kč, který měl být splacen nejpozději do dne 18. 5. 2023. Spolu se zapůjčenou jistinou se žalovaný zavázal uhradit smluvní úrok ve výši 4 425 Kč. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webové stránky www., Anonymizováno, .cz, na které si žalovaný vybral dle své volby výši požadovaného úvěru a termín splatnosti, následně se seznámil s veškerými poplatky a úroky. Žalovaný dále vyplnil registrační formulář, kde vypsal své osobní údaje a byl seznámen s obsahem, podmínkami, právy, závazky a sankčními ujednáními plynoucí ze smlouvy, čímž učinil návrh k uzavření smlouvy. Po přijetí platby se smluveným variabilním symbolem žalovaný doplnil zbývající údaje jako číslo občanského průkazu, trvalé bydliště a název bankovní instituce, u které má vedený účet. Shora popsanými kroky byla uzavřena smlouva o úvěru. Úvěr byl žalovanému vyplacen den 4. 4. 2023 převodem z bankovního účtu na bankovní účet žalovaného, platba byla identifikována uvedením smluveného variabilního symbolu. Žalovaný do dne podání žaloby neuhradil ničeho.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 4. 4. 2023 č. , tel. číslo, (dále jen „Smlouva“) ve spojení s výpisem z účtu žalovaného č. , č. účtu, vedeného u , jméno FO, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, .. za období dubna 2023 bylo zjištěno, že společnost , právnická osoba, poskytla žalovanému dne 4. 4. 2024 částku výši 7 400 Kč. Dále z předložených listin bylo zjištěno, že dne 8. 4. 2023 došlo k navýšení úvěru ze Smlouvy na částku 30 000 Kč. Splatnost úvěru 30 000 Kč a smluvního úroku 4 425 Kč byla stanovena 10 dny. Tvrzení žalobkyně, že žalovaný uhradil 0 Kč, nebylo konkrétními důkazy vyvráceno. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou dne 8. 12. 2022 mezi společností , právnická osoba, jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, jak soud zjistil z citované smlouvy o postoupení pohledávek ve spojení s příslušným seznamem postoupených pohledávek. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno.1. V právní rovině dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), která se považuje za spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z.4. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené smlouvy o úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.5. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.6. Soud se tedy zabýval tím, zda předchůdce žalobkyně splnil povinnost stanovenou mu zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by její právní předchůdce jakkoli zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Pro úplnost soud uvádí, že poučovací povinnost dle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ohledně břemene tvrzení a důkazního břemene se vztahuje jen na poučování v rámci jednání soudu, poučení nemohl žalobkyni soud s ohledem na její nepřítomnost poskytnout. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená smlouva je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 o spotřebitelském úvěru neplatná.7. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti právního předchůdce žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy absolutně neplatná, je žalovaný jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené. Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na z