1 C 169/2024-22 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhá zaplacení částky 41 016,65 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že dne 21. 4. 2023 uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“), na jejímž základě poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr 30 000 Kč. Žalovaný si při sjednávání Smlouvy zvolil dále volitelnou službu Presto za poplatek 165 Kč. Úvěr byl splatný dne 21. 5. 2023, žalovaný se zavázal uhradit dále poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 7 500 Kč. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webové stránky www., Anonymizováno, .cz vyplněním žádosti o poskytnutí úvěru, žalovaný poskytl údaje, na základě kterých žalobkyně posoudila jeho úvěruschopnost. Žalobkyně zjistila celkový počet členů domácnosti, pravidelné měsíční výdaje uvedené spotřebitelem při žádosti o spotřebitelský úvěr, čisté měsíční příjmy uvedené spotřebitelem, ověřené čisté měsíční příjmy a další, tyto skutečnosti uvedl žalobkyni žalovaný. Žalobkyně provedla lustraci v centrální evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku, v registru neplatných dokladů, výpisu z registru „sankční seznamy“ a v interním registru historie klienta. Žalobkyně vycházela z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 27 400 Kč, tato výše umožňovala dle žalobkyně bezproblémové splácení poskytnutého úvěru. Žalobkyně se domáhá úhrady jistiny úvěru ve výši 30 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 7 500 Kč, poplatku za službu Presto ve výši 165 Kč, a dále smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z jistiny ve výši 30 000 Kč od 22. 5. 2023 do 20. 8. 2023 ve výši 3 351,65 Kč dle čl. 6.4 Všeobecných smluvních podmínek a čl. 3 Sazebníku z důvodu prodlení žalovaného se zaplacením úvěru. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný neuhradil ničeho.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 21. 4. 2023 č. , hodnota, , kterou uzavřela žalobkyně jako poskytovatelka úvěru se žalovaným jako dlužníkem bylo zjištěno, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky až do výše 30 000 Kč bezhotovostním převodem na účet, žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 7 500 Kč a poplatkem za službu Presto v částce 165 Kč, a to do 22. 5. 2023. Smlouva byla uzavřena prostředky komunikace na dálku prostřednictvím jedinečného kódu, zaslaného na telefonní číslo žalovaného, totožnost žalovaného byla ověřena podle občanského průkazu. Žalobce poskytl žalovanému částku 30 000 Kč na účet č. , č. účtu, vedeného u , právnická osoba, . dne 21. 4. 2023, jak vyplývá z výpisu z tohoto účtu za měsíce duben a květen 2023 a výpisem z účtu žalobkyně. Skutečnost, že shora uvedený účet, na který byl úvěr poskytnut, byl ke dni poskytnutí úvěru žalovaného a žalovaný měl k němu dispoziční oprávnění, vyplývá ze sdělení , právnická osoba, . Tvrzení žalobkyně, že žalovaný na základě Smlouvy neuhradil ničeho, nebylo žádnými provedenými důkazy vyvráceno. Z důkazů, které byly v řízení provedeny a nejsou v rozsudku výslovně uvedeny, nebyla učiněna žádná skutková zjištění významná pro rozhodnutí ve věci.4. V právní rovině dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), která se považuje za spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z.5. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené smlouvy o úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.6. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.7. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně nedůsledně ověřovala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy. Z předložené obecné metodiky ověřování úvěruschopnosti nebylo možné učinit žádná konkrétní skutková zjištění týkající se zkoumání schopnosti žalovaného splácet daný úvěr před uzavřením Smlouvy. Z listiny nazvané Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , právnická osoba, . vyplývá, že žalobkyně vycházela z toho, že domácnost žalovaného tvoří dvě osoby, čistý měsíční příjem žalovaného dosahuje 27 400 Kč, výdaje na půjčky 2 000 Kč, výdaje na bydlení 5 000 Kč, další nezbytné výdaje dle uvedeného výpisu činily 1 000 Kč, tzv. zbytné výdaje 0 Kč, žalobkyně počítala s rezervou 500 Kč, minimální spočítané výdaje dosahovaly 3 955 Kč. Žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, neboť žádným způsobem neověřovala příjmy ani výdaje žalovaného, spokojila se pouze s údaji sdělenými žalovaným. Neprokázala tvrzení, že informace poskytnuté žalovaným ově