1 C 214/2024-27 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhá zaplacení částky 44 036,14 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že se žalovaným uzavřela dne 3. 4. 2023 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě žalovanému poskytla úvěr 30 000 Kč. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webové stránky www., Anonymizováno, .cz, žalovaný poskytl údaje, na základě kterých žalobkyně posoudila jeho úvěruschopnost. Žalobkyně zjistila u žalovaného počet členů domácnosti, počet členů domácnosti mající příjem, pravidelné měsíční výdaje uvedené spotřebitelem, čisté měsíční příjmy, ověřené čisté měsíční příjmy. Žalobkyně ověřila, že žalovaný neprochází centrální evidencí exekucí, insolvenčním rejstříkem registrem neplatných dokladů, registrem hledaných osob Policie České republiky, sankčními registry ani interním registrem historie klienta. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného provedla žalobkyně podle interní metodiky schválené Českou národní bankou v souladu se zákonnými požadavky. Žalobkyně nejprve nahlédla do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti dlužníka, konkrétně do databází NRKI a BRKI, do insolvenčního rejstříku a do centrální evidence exekucí a dospěla k závěru že dlužník byl a je schopen své závazky splácet a nebyl veden ani v insolvenčním rejstříku, ani v evidenci exekucí. Následně žalobkyně vycházela z informací získaných prostřednictvím licence AISP, případně vycházela z žalovaným předložených výpisů z účtů a z výplatních pásek prokazujících jeho pravidelný příjem. Ověřená výše měsíčního příjmu žalovaného činila 38 589 Kč, která umožňuje bezproblémové splácení úvěru v poskytnuté výši. Žalovanému byla na účet č. , č. účtu, vyplacena celkem částka 30 000 Kč, žalovaný si při sjednávání smlouvy zvolil volitelné služby, a to službu „Presto“ za poplatek 1 815 Kč. Úvěr byl splatný dne 3. 5. 2023. Žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně se domáhá úhrady jistiny 30 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 8 590 Kč, poplatku za služby Presto v částce 1 815 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1% denně ze zůstatku úvěru v každém kalendářním dni od 4. 5. 2023 do 2. 8. 2023 v částce 3 631,14 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Po provedeném dokazovaní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Ze smlouvy o úvěru ze dne 3. 4. 2023 (dále jen „Smlouva“) soud zjistil, že účastníci uzavřeli elektronicky smlouvu o úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 30 000 Kč formou postupného čerpání na účet žalovaného, žalovaný se zavázal částku vrátit spolu s poplatkem za sjednání úvěru ve výši 7 500 Kč a s poplatkem za službu „Presto“ ve výši 165 Kč, celkem se tedy zavázal uhradit částku 37 665 Kč, a to do 3. 5. 2023. Totožnost žalovaného byla ověřena prostřednictvím jeho bankovní identity, jak vyplynulo z autorizace ověření totožnosti. Z výpisu z účtu žalovaného č. , č. účtu, vedeného u , jméno FO, a.s. za období od 3. 4. 2023 do 4. 5. 2023 ve spojení s transakční historií úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému postupným převodem od 3. 4. 2023 do 9. 4. 2023 částku 30 000 Kč. Tvrzení žalobkyně, že žalovaný uhradil 0 Kč, nebylo konkrétními důkazy vyvráceno. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného předložila žalobkyně prohlášení, že příjem žalovaného ve výši 38 589 Kč byl ověřen prostřednictvím bankovního účtu, který obsahoval příjmové transakce, a předložila obecnou vnitřní metodiku posuzování úvěruschopnosti žadatelů o úvěr.4. V právní rovině dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), která se považuje za spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z.5. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené smlouvy o úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.6. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.7. Soud se tedy zabýval tím, zda žalobkyně splnila povinnost stanovenou jí zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně zcela nesplnila svou povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti ohledně posouzení úvěruschopnosti a neprokázala, že řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně pouze obecně tvrdila, že provedla lustraci ve veřejně přístupných rejstřících, k tomu neoznačila ani nepředložila žádné důkazy. Dále uvedla, že ověřila příjmy žalovaného prostřednictvím licence AISP, popřípadě z účtu žalovaného. K tomuto tvrzení neoznačila žádné důkazy. Tato tvrzení jso