1 C 46/2024-28 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit jí částku 40 598 Kč s úroky z prodlení. Žalobkyně tvrdí, že se žalovaným uzavřela dne 27. 12. 2022 úvěrovou smlouvu (dále jen „Smlouva“) prostřednictvím webového rozhraní žalobkyně www., Anonymizováno, .cz, které je obdobou internetového bankovnictví, přístupného jen na základě zvoleného hesla, případně v mobilní aplikaci k tomu určené. Totožnost žalovaného byla ověřena poskytnutím jeho rodného čísla, čísla mobilního telefonu, po odeslání SMS kódu proběhla kontrola čísla občanského průkazu a jeho platnosti. Žalovaný verifikoval smlouvu SMS kódem zaslaným mu na jeho telefonní číslo. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalobkyně dále tvrdila, že se žalovaný zavázal poskytnutý úvěr včetně poplatku za jeho poskytnutí ve výši 990 Kč a úroků splatit ve 24 měsíčních splátkách. V rámci druhé až osmé splátky se vynáší úrok pevnou částkou ve výši 1 470 Kč, v rámci první a deváté až dvacáté splátky se úrok nevynáší, výše úroků plyne ze splátkového kalendáře, který je součástí Smlouvy. Žalovaný si dvakrát prodloužil splatnost aktuálně splatné splátky o jeden měsíc tzv. korunovým odkladem v souladu se Smlouvou tím, že uhradil dne 27. 4. 2023 částku 1 Kč a dne 29. 5. 2023 rovněž částku 1 Kč, za prodloužení splatnosti je účtován poplatek ve výši 2 970 Kč. Žalovaný uhradil celkem částku 7 682 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou dlužné částky, byl vyzván k úhradě dlužné částky. Žalobkyně požaduje uhradit neuhrazenou jistinu ve výši 26 248 Kč, poplatky za prodloužení splatnosti korunovým odkladem ve výši 5 940 Kč, úroky ve výši 5 880 Kč, smluvní pokutu 3x 500 Kč za prodlení s úhradou splátek a účelně vynaložené náklady 1 030 Kč.2. Ve vztahu k posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet žalobkyně obecně tvrdila, že žalobkyně zkoumá, zda žadatel o úvěr má jiné úvěry prostřednictvím registrů NRKI a BRKI, dále provádí lustraci závazků v registru SOLUS. Klienty podrobuje důslednému credit scoringu, posuzuje jejich příjmovou a výdajovou stránku a přezkoumává několik podstatných ukazatelů, jimiž jsou věk, rodinný stav, splátky u jiných společností a jiné. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že tvrzení o způsobu posuzování úvěruschopnosti žalovaného jsou obsaženy v Metodice posouzení úvěruschopnosti klienta a v Kartě klienta. Žalobkyně tvrdila, že v rámci posouzení úvěruschopnosti se započítávají částky životní minima, spolu se splátkovou zátěží včetně splátky daného úvěru. Žalobkyně vycházela z měsíčního příjmu žalovaného 72 000 Kč dle žádosti o úvěr, měsíčních splátek 13 000 Kč a došla k závěru, že zbývající MLS žalovaného je 50 575 Kč. Ohledně poměrů domácnosti žalovaného žalobkyně vycházela z příjmu ostatních členů domácnosti 140 000 Kč, výše měsíčních splátek jiným společnostem 13 005 Kč, z výdajů domácnosti dle klienta ve výši 35 000 Kč. Žalobkyně na základě těchto údajů dovodila, že je žalovaný schopen úvěr splácet.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze smlouvy o úvěru ze dne 27. 12. 2022, kterou uzavřela žalobkyně jako věřitel se žalovaným (dále jen „Smlouva“), soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, který mu byl poskytnout na účet žalovaného téhož dne, jak vyplynulo z běžného účtu žalovaného u , jméno FO, , a.s. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úroky a poplatky, celkem se zavázal uhradit částku ve výši 41 280 Kč, a to ve 24 měsíčních splátkách po 1 250 Kč. Pro případ nezaplacení jakékoli splátky řádně a včas se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 500 Kč. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad soud zjistil, že žalovaný uhradil celkem 7 682 Kč.5. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující o. z. Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v , adresa, a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.8. Soud se tedy zabýval tím, žalobkyně splnila povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. K prokázání tvrzení, že žalobkyně řádně před uzavřením úvěrové smlouvy posuzovala schopnost žalovaného daný úvěr splácet, navrhla žalobkyně metodiku posouzení úvěruschopnosti klienta a kartu klienta. V metodice žalobkyně vysvětluje, že úvěruschopnost žadatele o úvěr posuzuje podle kredi