1 C 71/2024-43 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit jí částku 97 933,09 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdí, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 6. 2023 s účinností ke dni 1. 7. 2023 nabyla od , právnická osoba, . pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o úvěru, kterou se žalovaným uzavřel její právní předchůdce dne 16. 7. 2018. Na základě této smlouvy poskytl žalobcův právní předchůdce žalovanému úvěr ve výši 153 401 Kč. Žalovaný se zavázal splácet čerpaný úvěr spolu s úroky ve výši 12,9 % a poplatky související s poskytnutím a správou úvěru dle Sazebníku , právnická osoba, . v pravidelných 96 měsíčních splátkách ve výši 2 591 Kč vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce počínaje 20. 8. 2018. Smluvní strany sjednaly použití úvěru na konsolidaci úvěrů v celkové výši 93 401 Kč, touto částkou byl zaplacen splátkový úvěr poskytnutý od , právnická osoba, ., s číslem účtu , č. účtu, , zbývající částku mohl žalovaný použít dle svého uvážení. Dne 16. 7. 2018 žalovaný vyčerpal částku 60 924,90 Kč převodem na účet č. , č. účtu, . Žalovaný uhradil celkem 139 024 Kč. Žalobkyně tvrdí, že v důsledku prodlení žalovaného se splácením úvěru, kdy žalovaný mj. neuhradil řádně splátku za měsíce prosinec 2022 až únor 2024, byl právní předchůdce žalobkyně nucen činit další úkony, zejména věnovat zvýšenou pozornost platební morálce žalovaného. Dle bodu 2.4. str. 16 Ceníku činily náklady spojené s prodlením žalovaného 300 Kč za 10 dní prodlení, právnímu předchůdce žalobkyně proto vznikl nárok na náklady spojené s prodlením žalovaného ve výši 2 100 Kč.2. Žalobkyně k výzvě soudu tvrdila, že její právní předchůdce řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného, a to především na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného, které získal při zpracování žádosti žalovaného o poskytnutí úvěrového produktu, v rámci něhož byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. S ohledem na informace, které žalovaný uvedl, dospěl právní předchůdce žalobkyně k závěru o dostatečné schopnosti žalovaného úvěr splácet.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze smlouvy o úvěru ze dne 16. 7. 2018, kterou uzavřela , právnická osoba, ., jako úvěrující banka se žalovaným (dále jen „Smlouva“), soud zjistil, že se věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 153 401 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úroky ve výši 12,9 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách po 2 591 Kč splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce počínaje dnem 20. 8. 2018. Smluvní strany sjednaly použití úvěru na konsolidaci úvěru poskytnutého , právnická osoba, ., s číslem účtu , č. účtu, v celkové výši 93 401 Kč, zbývající částka nebyla účelově vázána. Čerpání úvěru je potvrzováno výpisem z úvěrového účtu , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , z něhož je zřejmé rovněž, jakým způsobem žalovaný úvěr splácel. Výše poplatků vyplývá z Ceníku , právnická osoba, . Tvrzení žalobkyně, že žalovaný na základě smlouvy o úvěru uhradil pouze částku 139 024 Kč, nebylo žádnými důkazy vyvráceno. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou dne 29. 6. 2023 mezi , právnická osoba, ., jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, a to s účinností ke dni 1. 7. 2023, jak soud zjistil z citované smlouvy o postoupení pohledávek ve spojení s příslušným seznamem postoupených pohledávek. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno, jak vyplývá z dopisu ze dne 18. 7. 2023 ve spojení s podacím lístkem ze dne 19. 7. 2023.5. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující o. z. Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z.6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.8. Soud se tedy zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně splnil povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedůsledně ověřoval úvěruschopnost žalovaného. Z listiny nazvané Posouzení úvěruschopnosti klienta vyplývá, že žalovaný uvedl příjem ve výši 23 278 Kč, který doložil potvrzením zaměstnavatele, byla provedena lustrace v insolvenčním rejstříku, v rejstříku CBCB, v intern