1 C 11/2026-42 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit jí částku 62 000 Kč s úroky z prodlení. Žalobkyně tvrdí, že se žalovaným uzavřela dne 4. 11. 2024 smlouvu o podnikatelském úvěru (dále jen „Smlouva“) prostřednictvím webového rozhraní žalobkyně. Na základě Smlouvy mu poskytla žalobkyně úvěr ve výši 35 000 Kč, žalovaný se zavázal úvěr splatit do 12. 1. 2025 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru za každý den čerpání, který žalobkyně požaduje do splatnosti poslední splátky ve výši 24 500 Kč. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný nic nezaplatil. Žalobkyně se domáhá úhrady jistiny ve výši 35 000 Kč, částky 2 500 Kč představující jednorázovou sankci za prodlení s úhradou pěti splátek po 500 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 24 500 Kč.2. Žalovaný uvedl, že Smlouvu neuzavíral jako podnikatel, nýbrž jako fyzická osoba, nikdy reálně nepodnikal. Uvedl, že cílem žalobkyně bylo zbavit jej ochrany, která je spotřebitelům zaručena zákonem o spotřebitelském úvěru. Žalovaný namítl neplatnost smlouvy z důvodu neposouzení jeho úvěruschopnosti jako spotřebitele ze strany žalobkyně před uzavřením Smlouvy. Žalovaný uvedl, že s ohledem na další úvěry, které musí splácet a kterých je celkem 10, není v jeho možnostech a schopnostech úvěr splácet, proto navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný uvedl, že má dvě nezletilé děti, manželka je na mateřské dovolené, je zaměstnaný, na domácnost vynakládá měsíčně částku 10 000 Kč, hradí 15 000 Kč měsíčně na splátky hypotéky, dále hradí tzv. školkovné ve výši 2 940 Kč měsíčně.3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru ze dne 4. 11. 2024 č. 0016-8845, kterou uzavřela žalobkyně jako věřitel se žalovaným (dále jen „Smlouva“), soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 35 000 Kč. Smlouva je nazvaná jako Smlouva o podnikatelském úvěru, o podnikání žalovaného se zmiňuje pouze čl. II. bod 2.1. Smlouvy, v němž je uvedeno, že: „Společnost je poskytovatelem nebankovních podnikatelských úvěrů. Klient je podnikatelem – fyzickou osobou, podnikajícím na základě živnostenského oprávnění po dobu nejméně jednoho měsíce ke dni uzavření této Smlouvy.“ Podle čl. II. bodu 2.2.: „V případě, kdy bylo provozování živnosti Klientem přerušeno a následně obnoveno, není potřeba splnit lhůtu jednoho měsíce trvání podnikání, Klient je však Společnosti povinen doložit dokumenty prokazující aktivní provozování obnovené živnosti.“ Konkrétní podnikatelský účel, na který byl úvěr poskytnut, není ve Smlouvě vymezen. Totožnost žalovaného byla ověřena oproti občanského průkazu. Skutečnost, že žalovaný vyčerpal částku 35 000 Kč, nebyla mezi účastníky sporná a vyplývá dále z výpisu z běžného účtu žalovaného. Žalovaný se zavázal úvěr zaplatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 % za každý den čerpání úvěru do jeho úplného splacení, den konečné splatnosti úvěru byl stanoven na 12. 1. 2025. Pro případ prodlení žalovaného byla sjednána smluvní pokuta ve výši 500 Kč a dále smluvní pokuta ve výši 0,1 % z nesplacené jistiny denně. Částka 35 000 Kč byla převedena na běžný účet žalovaného jako fyzické osoby, nikoli na podnikatelský účet. Mezi účastníky dále nebylo sporné, že žalovaný úvěr neuhradil ani zčásti. Mezi účastníky bylo naopak sporné, zda žalovaný uzavřel Smlouvu v postavení podnikatele pro účely své podnikatelské činnosti.4. Po právní stránce dospěl soud k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Bylo třeba posoudit, zda žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové Smlouvy v pozici jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, či v postavení spotřebitele a zda Smlouva byla uzavřena platně.5. Spotřebitel je definován v paragrafu 419 o.z. tak, že je jím každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.6. Podle paragrafu 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.7. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. 23 Cdo 1861/2010, dovodil, že má-li se jednat o závazkový obchodní vztah, musí jít o vztah mezi podnikateli, a dále musí být při vzniku tohoto závazkového vztahu zřejmé, že se s přihlédnutím ke všem okolnostem týká jejich podnikatelské činnosti. V rozsudku ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 23 Cdo 705/2017 Nejvyšší soud uzavřel, že pro závěr, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu je v postavení spotřebitele, je rozhodující zejména účel jednání takové osoby v tomto smluvním vztahu. V rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1685/2015 ze dne 29. 11. 2016 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem je v postavení spotřebitele, je rozhodující především jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem irelevantní.“ Ústavní soud v usnesení ze dne 8. 6. 2021 sp. zn. II ÚS 1176/21 uvedl, že pro určení postavení účastníka v konkrétní smlouvě není relevantní výslovně ujednaná smluvní identifikace stran, nýbrž je třeba zkoumat faktický stav věci. Podstatné je odlišit, zda podnikající fyzická osoba jedná jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, nebo mimo tento rámec. Ústavní soud dovodil že rovněž osoba s živnostenským oprávněním může vystupovat v daném vztahu jako spotřebitel, pokud jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze podle Ústavního soudu prokazovat pouze tím, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním číslem podnikatele, ani tím že smlouva „skrytě“ obsahuje ve formulářových ustanoveních blíže neurčené označení „podnikatelské účely“.8. Soud musel posoudit, zda v případě Smlouvy se jedná o úvěr, který uzavíral žalovaný jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, anebo jako spotřebitel. Žalobkyně je subjektem poskytující spotřebitelské úvěry. Smlouva, kterou účastníci uzavřeli, je nazvána smlouvou o podnikatelském úvěru, žalovaný je v ní označen datem narození, rodným číslem, adresou místa podnikání a identifikačním číslem. Ve Smlouvě nebyl podnikatelský účel, na který byl žalovanému úvěr ze strany žalobkyně poskytován, nijak specifikován. S ohledem na shora citovanou judikaturu je zřejmé, že pouhé označení smluvní strany jako podnikatele nepostačuje k prokázání tvrzení, že konkrétní úvěrová smlouva byla uzavírána mezi podnikateli v rámci podnikatelské činnosti dlužníka. Účel, pro který byl úvěr poskytnut, nebyl ve smlouvě žádným způsobem konkretizován, smlouva byla vyhotovená ve standardizované podobě, úvěr byl zaslán na běžný účet žalovaného. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru se nijak nezajímala o to, v jaké oblasti žalovaný podniká a pro jaké účely žádá úvěr poskytnout. Ve Smlouvě je žalovaný označen i rodným číslem a datem narození. Žalovaný tvrdil, že o úvěr nežádal za účelem, který by se týkal jeho podnikatelské činnosti, když ani nikdy reálně nepodnikal. Žalobkyně netvrdila a neprokazovala, že žalovaný při uzavírání Smlouvy jednal v rámci své podnikatelské činnosti. Za situace, kdy tvrzení žalobkyně, že se jedná o podnikatelský úvěr, je opíráno pouze o formulaci Smlouvy a o označení žalovaného ve Smlouvě identifikačním číslem a místem podnikání, dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno, že se jedná o podnikatelský úvěr, tedy že by žalovaný při jeho uzavírání vystupoval jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti. Soud proto dospěl k závěru, že se jedná o spotřebitelský úvěr, na který se vztahuje zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, n