1 C 40/2026-51 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně navrhla uložit žalované povinnost zaplatit jí částku 15 295,39 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdí, že se žalovanou uzavřela prostřednictvím mobilního bankovnictví Rámcovou smlouvu č. , hodnota, , na základě které byl žalované aktivován běžný účet č. , č. účtu, , který žalovaná mohla začít využívat. Před založením běžného účtu a vydání debetní karty žalovaná v rámci žádosti vyplnila své osobní údaje, telefonní číslo , tel. číslo, e-mailovou adresu, kdy k ověření jejího telefonního čísla došlo zasláním unikátního SMS kódu, který zadala do mobilního bankovnictví, následně si zvolila přihlašovací údaje a heslo, rámcová smlouva byla uzavřena podpisem žalované prostřednictvím jí zvoleného hesla. Identita žalované byla dále při uzavírání ověřena kopií občanského průkazu a vlastnictvím účtu u jiného peněžního ústavu, kdy žalovaná pro aktivaci běžného účtu zaslala ze svého dalšího účtu aktivační platbu ve výši 100 Kč, čímž Rámcová smlouva nabyla účinnosti. Dne 6. 2. 2022 uzavřela žalovaná s žalobkyní dodatek č. , hodnota, k Rámcové smlouvě, jehož podpisem požádala o poskytnutí úvěru ve výši 18 868 Kč. Smlouva o úvěru č. , IBAN, byla uzavřena pro splnění všech předpokladů pro poskytnutí úvěru a dne 8. 2. 2022 byl úvěr žalované vyplacen na její běžný účet. K podpisu smlouvy žalovanou došlo přes její internetové bankovnictví, opětovným zadáním hesla zvoleného do internetového bankovnictví a následným zadáním jednorázového SMS kódu, případně zadáním vstupního hesla do mobilního bankovnictví. Žalovaná se zavázala měsíčně hradit splátku úvěru ve výši 979 Kč, skládající se ze splátky jistiny a úroku 17,9 % p.a., jehož výše byla sjednána smlouvou, a to vždy ke 14. dni každého měsíce počínaje dnem 14. 3. 2022. Žalovaná řádně hradila splátky od 14. 3. 2022 do 20. 5. 2025, počínaje splátkou ke dni 20. 6. 2025 nebyly již splátky ze strany žalované hrazeny. Na základě toho, že žalovaná porušila podmínky smlouvy, když řádně nesplácela, došlo dne 20. 8. 2025 k zesplatnění celého úvěru. Žalobkyně se domáhá neuhrazené jistiny ve výši 15 295,39 Kč, nesplaceného smluvního úroku 455,98 Kč kapitalizovaného do dne předcházejícího dni zesplatnění, úroku ve výši 17,9 % ročně z částky 15 390,41 Kč od 20. 8. 2025 do 20. 8. 2025, úroku ve výši 17,9 % ročně z částky 15 295,39 Kč od 21. 8. 2025 do 19. 10. 2025, úroku ve výši 12 % ročně z částky 15 295,39 Kč od 30. 8. 2025 do zaplacení a úroku ve výši 11,5 % ročně z částky 15 295,39 Kč od 20. 10. 2025 do zaplacení. Žalovaná na úvěr uhradila celkem 13 810 Kč, kdy částka 3 572,61 Kč byla započtena na jistinu a částka 10 237,39 Kč na úrok.2. Ve vztahu k posouzení schopnosti žalované úvěr splácet žalobkyně k výzvě soudu tvrdila, že při zkoumání vycházela z informací, které jí žalovaná sama poskytla v žádosti o úvěr a z informací z interních a externích databází (BRKI, NRKI). K prokázání tvrzení žalobkyně předložila úvěrovou zprávu, potvrzení o výši příjmů a potvrzení o prověření úvěruschopnosti žadatele před poskytnutím úvěru.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.4. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Z Rámcové smlouvy č. , hodnota, ze dne 4. 5. 2020 soud zjistil, že jí byl žalované otevřen běžný účet č. , č. účtu, a byla vydána debetní karta. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , IBAN, ze dne 6. 2. 2022 (dále jen „Smlouva“), který je dodatkem k Rámcové smlouvě č. , hodnota, , soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 18 868 Kč převodem na běžný účet. č. , č. účtu, . Doba trvání úvěru činila 24 měsíců, žalovaná měla hradit 23 měsíčních splátek se základní úrokovou sazbou 17,90 % ročně po 979 Kč a 23 měsíčních splátek s bonusovou úrokovou sazbou 15,90 % ročně po 979 Kč, a to automatickým inkasem z běžného účtu do každého 14. dne v měsíci následujícím po měsíci, kdy došlo k čerpání úvěru. Celková částka k uhrazení v případě základní sazby činila 22 496,05 Kč a v případě sazby s bonusem činila 22 003,43 Kč. Z potvrzení o prověření úvěruschopnosti žadatele před uzavřením úvěru vyplývá, že žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že je zaměstnána ve společnosti , právnická osoba, ., její čistý měsíční příjem činí 20 439 Kč, žije ve vlastním bydlení, není vdaná, výše jejich dalších měsíčních splátek činí 6 522 Kč, příjmy dalších členů domácnosti činí 35 000 Kč a měsíční výdaje domácnosti činí 18 022 Kč. Z potvrzení dále vyplývá, že žalobkyně ověřovala výši příjmů žalované podle potvrzení o výši příjmů od zaměstnavatele žalované, z něhož vyplývá, že žalovaná je ve shora uvedené společnosti zaměstnána od 14. 6. 2018 a její čistý měsíční příjem za období od října do prosince roku 2021 činí 23 013 Kč. Dále z potvrzení vyplývá, že žalobkyně žalovanou lustrovala v bankovním i nebankovním registru klientských informací, v insolvenčním rejstříku, zkoumala její exekuční minulost a výši jiných splátek (12 512 Kč) a úvěrových rámců (31 000 Kč). Měsíční výdaje žalované dle tohoto potvrzení určila žalobkyně dle expertní analýzy částkou 3 550 Kč měsíčně a měsíční výdaje domácnosti částkou 6 750 Kč.5. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaná vystupovala při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice by