1 C 5/2026-24 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit částku 32 388,01 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025, s účinností ke dni 25. 3. 2025, je právním nástupcem společnosti , právnická osoba, . Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdce uzavřel dne 27. 9. 2023 se žalovaným smlouvu o úvěru č. 453793 (dále jen „Smlouva“), na základě níž poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal v souvislosti s poskytnutým úvěrem zaplatit částku 12 888 Kč sestávající z částky 761 Kč za úrok v pevné výši, částky 7 350 Kč za poskytnutí úvěru, částky 2 077 Kč za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu a částky 2 700 Kč za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, poslední splátku byl povinen uhradit do dne 27. 11. 2024. Žalovaný však nehradil splátky řádně a včas, celkem uhradil pouze částku 3 000 Kč. Žalobkyně požaduje uhrazení částky 32 388 Kč představující dlužnou jistinu ve výši 13 832,46 Kč, částku 660,80 Kč představující úrok za poskytnutí úvěru, částku 6 300 Kč představující poplatek za poskytnutí úvěru, částku 1 780,46 Kč představující administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu, částku 2 314,29 Kč představující poplatek za umožnění hradit splátky v místě bydliště v hotovosti a částku 7 500 Kč představující smluvní pokutu. Dále žalobkyně požaduje po žalovaném uhradit kapitalizovaný úrok ve výši 799,33 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 522,57 Kč a úrok ve výši 8 % ročně z částky 13 832,46 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 493,26 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení.2. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy byla jejím právním předchůdcem řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, bylo provedeno vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytovatel úvěru vycházel z toho, že žalovaný uvedl, že je v invalidním důchodu, že výše jeho měsíčních příjmů dosahuje 11 302 Kč a výše jeho výdajů 8 360 Kč. Žalobkyně uvedla, že příjmy žalovaného ověřila z důchodového výměru a výpisu z běžného účtu, výdaje z výpisu z běžného účtu. Dále žalobkyně provedla lustraci žalovaného nahlédnutím do veřejných rejstříků (NRKI, BRKI, SOLUS, insolvenční rejstřík).3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 453793 ze dne 27. 9. 2023 soud zjistil, že se jí společnost , právnická osoba, . zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, tato částka mu byla poskytnuta v hotovosti v den podpisu Smlouvy. Spolu s touto částkou měl žalovaný uhradit úrok v pevné výši 761 Kč, částku 7 350 Kč za poskytnutí úvěru, částku 2 077 Kč za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu a částku 2 700 Kč za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště. Celkovou dlužnou částku 27 888 Kč měl žalovaný uhradit v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. RPSN činila 272,44 % ročně. Z žádosti o úvěr z téhož dne soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, jeho měsíčním příjmem je invalidní důchod ve výši 11 302 Kč, měsíční výdaje činí 8 360 Kč a představují částku 3 500 Kč na bydlení a energie a částku 4 860 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady, použitelný příjem žalovaného byl vypočten na částku 2 942 Kč. V žádosti o úvěr je uvedeno, že příjmy žalovaného byly ověřovány dle oproti výpisu z bankovního účtu. Žalobkyně předložila soudu oznámení České správy sociálního zabezpečení ze dne 16. 5. 2023 vyplývá, že žalovaný pobírá invalidní důchod třetího stupně ve výši 11 302 Kč měsíčně, a to od června roku 2023. Dále žalobkyně předložila screenshot obrazovky telefonu z internetového bankovnictví, ze kterého vyplývá, že žalovaný v dubnu a květnu roku 2023 pobíral invalidní důchod 10 747 Kč měsíčně, od června do srpna roku 2023 poté ve výši 11 302 Kč, dále z něj vyplývá zůstatek na běžném účtu 12,83 Kč, ničeho dalšího z něj nevyplývá (např. výdaje). Žalobkyně nepředložila ani neoznačila důkazy k tvrzení, že výdaje žalovaného byly ověřovány z výpisu z jeho běžného účtu, toto tvrzení nevyplývá ani ze žalobkyní předložených listin.5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, . a žalobkyní dne 12. 3. 2025, s účinností ke dni 25. 3. 2025, včetně seznamů postoupených pohledávek, je zřejmé, že pohledávka z předmětné Smlouvy za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky je zřejmé, že postoupení pohledávek ze Smlouvy úvěru bylo žalovanému oznámeno a žalovaný byl vyzván, aby uhradil dlužnou částky žalobkyni.6. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když §