4 C 52/2026-24 – Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobce navrhoval vydání rozhodnutí, podle něhož bude žalovaná povinna zaplatit mu částku 260 324,86 Kč se zákonným úrokem z prodlení. V odůvodnění žaloby uvedl, že žalobce uzavřel se žalovanou dne 2. 11. 2024 Smlouvu o podnikatelském úvěru č. , hodnota, -, Anonymizováno, , na jejímž základě poskytl žalované úvěr ve výši 90 000 Kč, který měl být splacen poslední měsíční splátkou dne 2. 11. 2025. Podle odstavce 3.1 Smlouvy má žalobce nárok na poplatek za poskytnutí úvěru za každý den jeho čerpání, tj. ode dne poskytnutí úvěru, a požadovaný do splatnosti poslední splátky úvěru. Celková výše poplatku za poskytnutí úvěru tak činí 164 324,86 Kč. Dále se žalovaná ve smlouvě zavázala uhradit žalobci v případě prodlení s úhradou jakékoli jednotlivé splátky jednorázovou sankci ve výši 500 Kč. Žalovaná byla v prodlení s úhradou 12 splátek. Celková výše jednorázových sankcí tak činí 6 000 Kč. Žalovaná částka ve výši 260 324,86 Kč se tak skládá z nesplacené jistiny ve výši 90 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 164 324,86 Kč a smluvních sankcí ve výši 6 000 Kč. Všechny nároky byly splatné nejpozději 4. 11. 2025. Dále žalobce uvedl, že úvěrová smlouva byla uzavřena elektronicky a žalobce úvěr žalované vyplatil dne 2. 11. 2024 na bankovní účet č. , č. účtu, . Žalovaná dlužnou částku neuhradila přesto, že byla upomínána.2. Žalovaná proti elektronickému platebnímu rozkazu, který byl vydán dne 27. 1. 2026, podala odpor, aniž by jej blíže zdůvodnila, proto k tomu soudem byla vyzvána usnesením ze dne 30. 3. 2026, které jí bylo doručené dne 10. 4. 2026. Žalovaná na usnesení nereagovala.3. Po provedeném dokazování bylo ze Smlouvy o podnikatelském úvěru č. , hodnota, -, Anonymizováno, zjištěno, že byla uzavřena mezi žalobcem a žalovanou dne 2. 11. 2024 elektronicky. Za žalovanou byla smlouva podepsána SMS verifikačním kódem. Na základě této smlouvy se žalobce zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 90 000 Kč na dobu 12 měsíců ode dne čerpání úvěru. Ve smlouvě byl sjednán poplatek za poskytnutí úvěru, a to 0,7 % z částky úvěru za každý den čerpání úvěru, tj ode dne poskytnutí úvěru, do jeho úplného splacení. Den konečné splatnosti úvěru byl sjednán na 2. 11. 2025. Žalovaná se zavázala vrátit žalobci poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve 12 anuitních splátkách opakujících se každý měsíc. Ve smlouvě bylo dále sjednáno, že v případě prodlení žalované s úhradou jakékoli jednotlivé splátky úvěru je povinna uhradit žalobci smluvní pokutu ve výši 500 Kč, která je splatná bezprostředně následující den po dni takového prodlení. Ve smlouvě je dále uvedeno, že úvěr je smluvními stranami sjednáván a žalobcem poskytován výlučně na financování podnikatelských potřeb žalované bez omezení konkrétního podnikatelského účelu úvěru. Z výpisu z běžného účtu ze dne 3. 12. 2024 bylo zjištěno, že na účet žalované byla dne 2. 11. 2024 připsána částka 90 004 Kč. Částka byla vyplacena na běžný účet žalované. Tvrzení žalobce, že žalovaná na úvěr ničeho neuhradila, žalovanou vyvráceno nebylo.4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících obč. zák. Bylo třeba posoudit, zda žalovaná vystupovala při uzavření úvěrové smlouvy v pozici podnikatele v rámci své podnikatelské činnosti anebo v postavení spotřebitele, a zda smlouva byla uzavřena platně. Spotřebitel je v § 419 obč. zák. definován tak, že je jím každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 420 odst.1 obč. zák., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této skutečnosti za podnikatele.5. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. 23 Cdo 1861/2010 dovodil, že má-li se jednat o závazkový obchodní vztah, musí jít o vztah mezi podnikateli a dále musí být při vzniku tohoto závazkového vztahu zřejmé, že se s přihlédnutím ke všem okolnostem týká jejich podnikatelské činnosti. V rozsudku ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 23 Cdo 705/2017 Nejvyšší soud uzavřel, že pro závěr, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu je v podstavení spotřebitele, je rozhodující zejména účel jednání takové osoby v tomto smluvním vztahu. V rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1685/2015 ze dne 29. 11. 2016 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem je v podstavení spotřebitele, je rozhodující především jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem irelevantní“. Ústavní soud v usnesení ze dne 8. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 1176/21 uvedl, že pro určení postavení účastníka v konkrétní smlouvě není relevantní výslovně uvedená smluvní identifikace stran, nýbrž je třeba zkoumat faktický stav věci. Podstatné je odlišit, zda podnikající fyzická osoba jedná jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti nebo mimo tento rámec. Ústavní soud dovodil, že rovněž osoba s živnostenským oprávněním může vystupovat v daném vztahu jako spotřebitel, pokud jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze podle Ústavního soudu prokazovat pouze tím, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele ani tím, že smlouva „skrytě“ obsahuje ve formulářových ustanoveních blíže neurčené označení „podnikatelské účely“.6. Soud se tedy zabýval tím, zda v případě smlouvy se jedná o úvěr, který uzavírala žalovaná jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti nebo jako spotřebitel. Smlouva, kterou účastníci uzavřeli je nazvána Smlouvou o podnikatelském úvěru, žalovaná je v ní označena datem narození, rodným číslem, adresou místa podnikání a identifikačním číslem. Ve smlouvě nebyl podnikatelský účel, na který byl žalované úvěr ze strany žalobce poskytován, specifikován. S ohledem na shora citovanou judikaturu je zřejmé, že pouhé označení smluvní strany jako podnikatele nepostačuje k prokázání tvrzení, že konkrétní úvěrová smlouva byla uzavírána mezi podnikateli v rámci podnikatelské činnosti dlužníka. Účel, pro který byl úvěr poskytnut, nebyl ve smlouvě žádným způsobem konkretizován, smlouva byla vyhotovena ve standardizované podobě, úvěr byl zaslán na běžný účet žalované. Žalobce ve svých tvrzeních netvrdil a následně neprokazoval, že žalovaná při uzavírání smlouvy jednala v rámci své podnikatelské činnosti. Za situace, kdy tvrzení žalobce, že se jedná o podnikatelský úvěr, je opíráno pouze o formulaci smlouvy a o označení žalované ve smlouvě identifikačním číslem a místem podnikání, dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno, že se jedná o podnikatelský úvěr, tedy že žalovaná při jeho uzavírání vystupovala jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti. Vzhledem k tomu, že se žalobce z jednání omluvil, nemohl být v této souvislosti poučen ze strany soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokazovat tyto skutečnosti a označit všechny důkazy s tím, že v opačném případě se vystavuje riziku neunesení důkazního břemene a břemene tvrzení, když soud takové poučení poskytuje zásadně při jednání. Soud proto dospěl k závěru, že se jedná o spotřebitelský úvěr, na který se vztahuje zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytoval poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytoval při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovala úvěru s tím, že se jedná o neplatnost absolutní (srovnej rozsudek Soudního dvora EU druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel). Soud se tedy zabýval tím, zda žalobce splnil povinnost stanovenou mu zákonem o spotřebitelském úvěru v §