218 C 35/2020-60 — Okresní soud v Šumperku

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 55.775,96 Kč s úrokem z prodlení z částky 48.803 Kč ve výši 10 % ročně od 13. 5. 2020 do zaplacení s tím, že uzavřela jako zapůjčitel s žalovaným jako vydlužitelem smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytla žalovanému částku 20.000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit ve 12 měsíčních splátkách po 3.165 Kč. Žalobkyně požaduje zaplacení 37.980 Kč na jistině, 1.328 Kč na smluvní pokutě, 9.495 Kč na další smluvní pokutě, 5.772,96 Kč na další smluvní pokutě a 1.200 Kč za náklady spojené s uplatněním pohledávky. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Z dokladu o vyplacení zápůjčky [anonymizováno] soud zjistil, že žalovanému bylo vyplaceno 20.000 Kč. 4. Ze smlouvy o podnikatelské zápůjčce ze dne 24. 1. 2020 a oznámení o schválení zápůjčky soud zjistil, že účastníky smlouvy nazvané jako smlouva o zápůjčce jsou žalobkyně jako vypůjčitel a žalovaný jako vydlužitel. Uvedeno je jeho IČ, je uvedeno, že se jedná o fyzickou osobu. Jako adresu trvalého bydliště a adresu podnikání žalovaný ve smlouvě uvedl adresu sídla [stát. instituce]. Předmětem smlouvy je poskytnutí částky 20.000 Kč, sjednaný úrok činí 17.980 Kč, celková výše splátek činí 37.980 Kč, počet měsíčních splátek je 12 a výše měsíční splátky činí 3.165 Kč. Jako účel smlouvy je uvedeno – ostatní provozní zápůjčky. 5. Soud dospěl ke skutkovému závěru, že účastníci podepsali smlouvu o podnikatelské zápůjčce ze dne 24. 1. 2020, na základě které vyplatila žalobkyně žalovanému částku 20.000 Kč, žalovaný nic nevrátil. Ve smlouvě je uvedeno IČ žalovaného, je uvedeno, že se jedná o fyzickou osobu. Jako adresu trvalého bydliště a adresu podnikání žalovaný ve smlouvě uvedl adresu sídla [stát. instituce]. Předmětem smlouvy je poskytnutí částky 20.000 Kč, sjednaný úrok činí 17.980 Kč, celková výše splátek činí 37.980 Kč, počet měsíčních splátek je 12 a výše měsíční splátky činí 3.165 Kč. 6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění - dále jen „o. z.”, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění – dále jen„ ZSÚ“, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 8. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 11. Předložená smlouva je sice označena jako smlouva o zápůjčce, ale s ohledem na předmět smlouvy, kde je půjčena finanční částka, je stanoven úrok a je stanoveno placení ve splátkách, se jedná o smlouvu o úvěru. Ve smlouvě o úvěru je sice u žalovaného uvedeno IČO, ale s ohledem na to, že není ve smlouvě uvedeno, na který podnikatelský záměr je úvěr poskytnut (uvedena je pouze obecná fráze – ostatní provozní zápůjčky), navíc jako adresa podnikání je uvedena adresa městského úřadu, kde žalovaný žádné podnikání mít fakticky nemůže, vyzval soud žalobkyni, aby prokázala své tvrzení, že se nejedná o smlouvu spotřebitelskou. Ani přes výzvu soudu toto však žalobkyně neprokázala a neunesla tak břemeno tohoto svého tvrzení. Soud hodnotí smlouvu jako smlouvu o spotřebitelském úvěru, která byla uzavřena tak, aby obcházela zákon o spotřebitelském úvěru, tzn. s nesprávným názvem a s chybně uvedeným údajem žalovaného obsahujícím jeho IČO. Žalobkyně si ovšem neposoudila úvěruschopnost spotřebitele. Už samotná okolnost, že žalovaný uvedl ve smlouvě, že trvale bydlí na adrese Městského úřadu v Šumperku, měla vést žalobkyni k závěru, že se po uzavření smlouvy bude jednat o nejistou pohledávku. Důvodem, proč má někdo adresu trvalého bydliště na úřadě totiž obecně je, že se jedná o osobu bez domova a tudíž i bez příjmů, případně se může jednat o osobu vyhýbající se exekucím. 12. Žalobkyně tedy nesplnila podmínku stanovenou v § 86 odst. 1 ZSÚ, neposoudila úvěruschopnost spotřebitele v tom smyslu, aby nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 13. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018:„ (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. 14. Z výše uvedeného vyplývá, že smlouva je podle § 87 odst. 1 ZSÚ neplatná, přičemž k neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. též rozhodnutí Soudního dvora EU č. C 679/18). Zbývá tedy posoudit, zda se z důvodu neplatnosti smlouvy žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Soud zjistil, že žalovaný se obohatil podle § 2991 odst. 1 o. z. o 20.000 Kč, jelikož bylo prokázáno, že obdržel tuto částku v souvislosti s neplatnou smlouvou, přičemž nic nevrátil. Tuto částku soud tedy žalobkyni přiznal spolu s úrokem z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši dle vl. nař. č. 351/2013 Sb. a v ostatním žalobu zamítl. 15. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy převážně úspěšnému žalovanému