16 C 320/2021-47 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 7 342 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že dne 24. 2. 2021 uzavřela se žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru. Žalovanému na základě smlouvy poskytla prostředky 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že úvěr bude splácet splátkami ve výši minimálně 1/5 dlužné ke konci předcházejícího měsíce, nejméně však 300 Kč. Žalovaný byl dále povinen uhradit poplatek za čerpání 20 % z čerpané jistiny úvěru, celkem tedy 1 000 Kč. Dále byl sjednán úrok 20 % měsíčně za dobu od prvního dne druhého měsíce následujícího po čerpání prostředků. Úrok se ke konci každého měsíce stává součástí jistiny. Úrok činí 2 696 Kč. Dále byla sjednána paušální náhrada nákladů vymáhání 200 Kč měsíčně, které jak doplnila v podání ze dne 8. 11. 2021, účtuje ve výši 121 Kč měsíčně. Předmětem žaloby tak jsou účelně vynaložené náklady vymáhání 363 Kč. Žalovaný zaplatil 1 717 Kč dne 21. 5. 2021. Žalobkyně ve svém doplňujícím podání rovněž doplnila argumentaci týkající se písemnosti uzavřené smlouvy. 2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvy a poučení soudu nevyjádřil. 3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout bez nařízení jednání, jen na základě předložených listinných důkazů. Účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (§ 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ o. s. ř.“). 4. Podle § 157 odst. 4 o. s. ř. platí, že v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali (§ 207 odst. 1), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 5. O skutkovém stavu lze uzavřít následovně: Na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 24. 2. 2021 žalovaný čerpal částku ve výši 5 000 Kč ve dnech 24. 2. 2021 Součástí smlouvy bylo ujednání o poplatku za poskytnutí úvěru, úrocích, smluvní pokutě a splácení ve znění, jaké odpovídá žalobním tvrzením. Z ničeho nevyplývá, že by žalovaný na svůj dluh cokoliv uhradil nad rámec částky 1 717 Kč dne 21. 5. 2021. 6. Po právní stránce soud věc posuzoval podle § 2395 a n. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ“), tedy jako právní poměr vzniklý ze smlouvy o úvěru. Zároveň se jednalo o úvěr spotřebitelský podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“). 7. Povinností žalovaného bylo vrátit jistinu. 8. Úrok však byl sjednán způsobem nevyhovujícím požadavků zákona o spotřebitelském úvěru. Ten totiž„ zápůjční úrokovou sazbu“ definuje jako roční, nikoliv týdenní nebo měsíční (§ 3 odst. 2 písm. f/ ZSÚ). Smyslem tohoto ustanovení je zabránit klamavým praktikám, kdy úroková sazba se díky krátkému období, ke kterému je vztažena, zdánlivě jeví nízká, ale ve skutečnosti je velmi vysoká (v posuzované věci 20 % měsíčně znamená 240 % ročně). Úroková sazba uvedená ve smlouvě tedy nebyla„ zápůjční úrokovou sazbou“ ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru. Absenci informace o„ zápůjční úrokové sazbě“ pak § 110 odst. 1 ZSÚ sankcionuje jednak nahrazením ujednané úrokové sazby sazbou ve výši repo sazby uveřejněné ČNB platnou ke dni uzavření smlouvy, jednak tím, že se nepřihlíží k dalším ve smlouvě ujednaným platbám. 9. Pro posuzovanou věc to má za následek, že namísto úroku 20 % měsíčně se uplatní úrok 0,25 % ročně (taková totiž byla repo sazba ke dni 24. 2. 2021) a k jiným ujednaným platbám (např. ujednané náklady vzniklé v souvislosti s prodlením) se nepřihlíží. 10. Za období do 21. 5. 2021 (z částky 5 000 Kč) tak činil kapitalizovaný úrok 2,95 Kč. Za období od 22. 5. 2021 (z částky 3 285,95 Kč; tj. 5 002,95 Kč mínus 1 717 Kč) do dne rozhodnutí soudu (8. 12. 2021) činil úrok 4,52 Kč. 11. Žalovaný má tak povinnost zaplatit 3 290,47 Kč. Úrok se dle smlouvy stal součástí jistiny, nárok na úrok z prodlené podle § 1970 OZ ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. tak přísluší z celé této částky. 12. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl. 13. Úspěch stran byl víceméně stejný, žádná z nich proto nemá právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. 14. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.