9 C 305/2021-52 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení 1 081 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 23. 9. 2019 do zaplacení z titulu dlužného jízdného a přirážky k němu. Žalobu zdůvodnila tím, že žalovaná jako cestující bez platné jízdenky využila dne 22. 9. 2019 přepravních služeb společnosti [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ [anonymizováno]“), čímž se na úkor [anonymizováno] bezdůvodně obohatila v rozsahu ceny jízdného stanoveného dle tarifu [anonymizováno] na částku 81 Kč, zároveň jí vznikla povinnost k úhradě přirážky ve výši 1 000 Kč. Pohledávku na zaplacení obou zmíněných částek [anonymizováno] postoupily na [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], reg. [číslo] se sídlem [adresa], [příjmení], [země] [příjmení] [jméno] a [anonymizováno] [země], která ji následně postoupila na žalobkyni. Ani té žalovaná doposud svůj dluh neuhradila. 2. Žalovaná se k řádně doručené žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila. 3. Soud věc posoudil a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Souhlas účastnic s tímto postupem přitom předpokládal, neboť žádná z nich se ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřila, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. 4. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Žalovaná byla dne 22. 9. 2019 ve vlaku [anonymizováno] [číslo] mezi stanicemi [obec] hl. n. a [obec] hl. n. podrobena přepravní kontrole provedené pověřenou osobou [anonymizováno], při níž se této osobě na její výzvu neprokázala platným jízdním dokladem. Totožnost žalované byla ověřena z jejího občanského průkazu. Žalované bylo vystaveno potvrzení o nedodržení smluvních přepravních podmínek, podle něhož byla povinna k úhradě jízdného ve výši 81 Kč a přirážky k němu ve výši 1 000 Kč. Žalovaná tyto částky na místě pověřené osobě [anonymizováno] neuhradila, neboť neměla u sebe hotovost. [anonymizováno] postoupily pohledávku na úhradu zmíněných částek na [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], reg. [číslo] se sídlem [adresa], [příjmení], [země] [příjmení] [jméno] a [anonymizováno] [země], následně byla postoupena na žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována v předžalobní výzvě žalobkyně z 20. 3. 2020, jejímž prostřednictvím byla vyzvána k úhradě dluhu ve výši 1 081 Kč a nákladů právního zastoupení ve výši 1 573 Kč ve lhůtě pěti dnů od doručení výzvy s upozorněním, že pokud dluh nezaplatí dobrovolně, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání. 5. Po právní stránce hodnotil soud věc jako spor ze smlouvy o přepravě osob podle § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). 6. Podle § 2550 o. z. se smlouvou o přepravě osoby dopravce zavazuje přepravit cestujícího do místa určení a cestující se zavazuje zaplatit jízdné. 7. Mezi [anonymizováno] a žalovanou došlo tím, že žalovaná využila ke své přepravě vlakového spoje provozovaného [anonymizováno], ke konkludentnímu uzavření smlouvy o přepravě osoby ve smyslu § 2550 o. z. Na jejím základě [anonymizováno] poskytly žalované přepravu svým vozem, přičemž žalovaná byla povinna za tuto přepravu uhradit jízdné dle tarifu [anonymizováno]. Tuto svou povinnost však prokazatelně porušila, což bylo zjištěno při provedené přepravní kontrole. Žalované tím podle § 37 odst. 4 písm. d) zákona č. 266/1994 Sb., o drahách v účinném znění, vznikla povinnost vedle dlužného jízdného zaplatit [anonymizováno] též přirážku k jízdnému, jejíž výše byla stanovena v tarifu [anonymizováno] na částku 1 000 Kč. Takto vysoká přirážka nepřesahuje maximální možnou přirážku uvedenou v § 37 odst. 6 zákona č. 266/1994 Sb., žalovaná tedy nepochybně byla povinna ji uhradit. 8. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o přepravě, svou aktivní legitimaci ve věci prokázala dvěma předloženými smlouvami o postoupení pohledávek, na jejichž podkladě se ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelkou žalobou uplatněné pohledávky na úhradu dlužného jízdného a přirážky k němu. V řízení nebylo vyvráceno tvrzení žalobkyně, že žalovaná doposud dlužné jízdné a přirážku k němu ani částečně neuhradila. Bylo přitom na žalované, aby v případě, že se tak stalo, takovou skutečnost soudu tvrdila a zejména pak prokázala. Vzhledem k tomu, že tak žalovaná neučinila a že z obsahu spisu žádnou úhradu z její strany nelze dovodit, vycházel soud, pokud jde o aktuální výši dluhu, z podané žaloby. 9. Ze všech shora popsaných důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba je oprávněná. Proto jí v plném rozsahu vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 081 Kč, a to včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení. Nárok na jeho zaplacení se opírá o § 1970 občanského zákoníku, výše úroku se pak řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb., za jehož účinnosti se žalovaná dostala do prodlení s úhradou svého dluhu. 10. Žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná a svědčí jí tak vůči žalované podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a z nákladů zastoupení ve výši 968 Kč (mimosmluvní odměna advokáta ve výši 500 Kč za dva úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) po 200 Kč dle § 14b odst. 1 bodu 1 cit. vyhl. a jeden úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 2 cit. vyhl. (jednoduchá výzva k plnění) v poloviční výši 100 Kč, dále tři paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) cit. vyhl. a náhrada za 21% DPH z uvedených položek ve výši 168 Kč dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.). Soud tak uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v celkové výši 1 368 Kč, a to k rukám její zástupkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). 11. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.