9 C 23/2022-39 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 2. 12. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení 1 520 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 27. 9. 2020 do zaplacení z titulu dlužného jízdného a přirážky k jízdnému. Žalobu zdůvodnila tím, že žalovaný dne 11. 9. 2020 cestoval dopravním prostředkem veřejné hromadné dopravy osob provozované [anonymizována dvě slova] [územní celek], [anonymizováno], [IČO] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), bez platného jízdního dokladu, což bylo zjištěno při provedené přepravní kontrole. Právnímu předchůdci žalobkyně tak vznikl nárok na zaplacení základního jízdného ve výši 20 Kč a přirážky k jízdnému ve výši 1 500 Kč, celkem tedy na zaplacení částky 1 520 Kč. Pohledávku na úhradu uvedených částek právní předchůdce žalobkyně postoupil na žalobkyni. Žalovaný doposud na svůj dluh neuhradil ničeho. 2. Žalovaný se k žalobě, která mu byla soudem zaslána na adresu místa jeho trvalého pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřil. 3. Soud věc posoudil a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Souhlas účastníků s tímto postupem přitom předpokládal, neboť žádný z nich se ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. 4. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Žalovaný byl dne 11. 9. 2020 v 7:40 hod ve voze [číslo] linky MHD [číslo] v [obec] podroben přepravní kontrole provedené pověřenou osobou právního předchůdce žalobkyně, přičemž se této osobě na její výzvu neprokázal platným jízdním dokladem. Totožnost žalovaného byla ověřena z jeho občanského průkazu. Dle tarifu a smluvních přepravních podmínek právního předchůdce žalobkyně platných v době provedené přepravní kontroly činilo základní jízdné v jím provozovaných vozech městské hromadné dopravy v [obec] 20 Kč a přirážka k jízdnému 1 500 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 11. 6. 2021 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku na zaplacení shora uvedených částek na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně informován. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení shora uvedené dlužné částky v celkové výši 1 500 Kč s příslušenstvím předžalobní upomínkou z 30. 7. 2021. 5. Po právní stránce hodnotil soud věc jako spor ze smlouvy o přepravě osob podle § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). 6. Podle § 2550 o. z. se smlouvou o přepravě osoby dopravce zavazuje přepravit cestujícího do místa určení a cestující se zavazuje zaplatit jízdné. 7. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo tím, že žalovaný využil ke své přepravě vozidla městské hromadné dopravy provozované právním předchůdcem žalobkyně, ke konkludentnímu uzavření smlouvy o přepravě osoby ve smyslu § 2550 o. z. Na jejím základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému přepravu svým vozem, přičemž žalovaný byl povinen mu za tuto přepravu uhradit jízdné, jehož výše činila dle tarifu právního předchůdce žalobkyně 20 Kč. Tuto svou povinnost však žalovaný prokazatelně porušil, neboť se při provedené přepravní kontrole neprokázal platným jízdním dokladem. V důsledku toho mu podle § 18a odst. 2 písm. c) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě v účinném znění, vznikla povinnost zaplatit žalobkyni též přirážku k jízdnému, jejíž výši stanovila žalobkyně ve svých smluvních přepravních podmínkách na částku 1 500 Kč, tedy ve výši nepřesahující maximální možnou výši přirážky uvedenou v § 18a odst. 3 zák. č. 111/1994 Sb. 8. Žalobkyně sice nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o přepravě osob, svou aktivní legitimaci ve sporu však prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávky, na jejímž podkladě se podle § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelem žalobou uplatněné pohledávky i jejího příslušenství, a aktuálně je to tedy ona, komu svědčí právo na zaplacení pohledávky. 9. V řízení nebylo vyvráceno tvrzení žalobkyně, že žalovaný jí dlužné jízdné a přirážku k němu ani částečně neuhradil. Bylo přitom na žalovaném, aby v případě, že se tak stalo, takovou skutečnost soudu tvrdil a zejména pak prokázal. Vzhledem k tomu, že tak žalovaný neučinil a že z obsahu spisu žádnou úhradu z jeho strany nelze dovodit, vycházel soud, pokud jde o aktuální výši dluhu, z podané žaloby. 10. Ze všech shora popsaných důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba je oprávněná. Proto jí v plném rozsahu vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 520 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. Nárok na jeho zaplacení se opírá o § 1970 občanského zákoníku, výše úroku se pak řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb., za jehož účinnosti se žalovaný dostal do prodlení s úhradou svého dluhu. 11. Žalobkyně byla v řízení plně procesně úspěšná a svědčí jí tak podle § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a z nákladů právního zastoupení ve výši 1 089 Kč (mimosmluvní odměna ve výši 600 Kč za tři úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem věci, sepis žaloby) po 200 Kč dle § 14b odst. 1 bodu 1 cit. vyhl., tři paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) cit. vyhl. a náhrada za 21% DPH z uvedených položek ve výši 189 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.). Soud tak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v celkové výši 1 489 Kč, a to k rukám její zástupkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). 12. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.