17 C 283/2024-56 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobou doručenou soudu dne 2. 9. 2024 se žalobkyně domáhala zaplacení 28 063 Kč (nárok č. 1) s úrokem ke dni podání žaloby v kapitalizované výši 1 877 Kč (žalobkyně tento úrok zjevně nesprávně nárokuje dvakrát, a to jednak jako příslušenství nároku č. 1, jednak jako nárok č. 2; ve skutečnosti jde o příslušenství nároku č. 1) a ve výši 14,75 % ročně od 26. 9. 2024 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 27. 6. 2024 do zaplacení, náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši 300 Kč (nárok č. 3; ve skutečnosti jde o smluvní pokutu, tedy samostatný nárok – pozn. soudu) a smluvní pokuty ve výši 1 996 Kč (nárok č. 4) ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 8142902 ze dne 21. 11. 2023, na jejímž základě byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 21. 11. 2023 (včetně záznamu o vložení dokumentu do systému na č. l. 14 spisu) vzal soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr ve výši 27 500 Kč (po odečtení provize zprostředkovatele ve výši 2 500 Kč, tedy v nominální výši 30 000 Kč) a žalovaná se zavázala vrátit celkem 46 000 Kč, ve 40 splátkách ve výši 1 150 Kč měsíčně.4. Z potvrzení o provedení transakce (na č. l. 31) spisu vzal soud za prokázané, že žalobkyně převedla finanční prostředky ve výši 27 500 Kč na účet žalované platbou ze dne 24. 11. 2023 (částka 2 500 Kč nebyla převedena na účet žalované, jak je patrné z potvrzení o provedení transakce na č. l. 32 spisu). Z listiny označené jako bonita smlouvy (na č. l. 35 spisu) vzal soud za prokázané, že žalovaná splatila žalobkyni celkem 4 601 Kč.5. Z posouzení úvěruschopnosti zákazníka ze dne 21. 12. 2023 vzal soud za prokázané, že při posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně vycházela z údaje o příjmu žalované ve výši 21 600 Kč měsíčně a výdajích žalované na bydlení ve výši 1 000 Kč měsíčně a na splátky úvěrů ve výši 800 Kč měsíčně, a že při určení výše ostatních výdajů žalované žalobkyně vycházela z údaje normativních nákladů na bydlení, životního minima a nezabavitelné částky.6. Z výplatních lístků (na č. l. 28 p. v. a 29 spisu) vzal soud za prokázané, že výše příjmu žalované ze zaměstnání za měsíce září 2023 a říjen 2023 odpovídala údaji, ze kterého vycházela žalobkyně. Z výpisu z katastru nemovitostí (na č. l. 26 p. v. spisu) a prohlášení (na č. l. 27 p. v. spisu) vzal soud za prokázané, že ubytování žalované poskytoval syn, kterému přispívala částkou 1 000 Kč měsíčně.7. Z předžalobní výzvy ze dne 26. 6. 2024 vzal soud za prokázané, že žalobkyně odeslala žalované předžalobní výzvu.8. Z ostatních listinných důkazů soud nevzal za prokázané žádné právně významné skutečnosti.9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v aktuálním znění, pro věc rozhodném, (dále jen „zákona o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Po právní stránce posoudil soud zjištěný skutkový stav tak, že žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru, která je neplatná, neboť před uzavřením smlouvy řádně neposoudila úvěruschopnost žalované, když ohledně dalších výdajů žalované (kromě výdajů na bydlení ve výši 1 000 Kč měsíčně a splátky úvěrů ve výši 800 Kč měsíčně) si žalobkyně neobstarala žádný podkladový materiál, pouze vycházela ze statistických údajů, které však o konkrétních poměrech žalované ničeho nevypovídají; jestliže není postaveno najisto, kolik činily měsíční výdaje žalované (např. výpisem z účtu, na který jí byl spotřebitelský úvěr vyplacen, za poslední 3 měsíce), tak nelze činit rozvahu, a tedy ani usuzovat na to, zda bude schopná spotřebitelský úvěr splácet.13. Proto soud postupoval podle § 87 odst. 1 věty III zákona o spotřebitelském úvěru, když uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 22 899 Kč, která je rozdílem jen mezi poskytnutou jistinou spotřebitelského úvěru ve výši 27 500 Kč a částečným plněním ve výši 4 601 Kč, v době přiměřené jejím možnostem, pod ztrátou výhody splátek, jak je uvedeno v bodě I. výroku; soud dospěl k závěru, že bylo v možnostech žalované vrátit jistinu úvěru přibližně do 26 měsíců (při splátkách ve výši 1 089 Kč měsíčně), tedy přibližně do konce ledna 2026. Ve zbývající rozsahu potom soud žalobu zamítl, jak je uvedeno v bodě II. výroku, a to včetně zákonného úroku z prodlení, neboť žalovaná se dosud nedostala do prodlení.14. Budiž doplněno, že podáním doručeným soudu dne 21. 2. 2025 žalobkyně navrhla, aby soud schválil smír, jehož obsahem je úplné vyhovění žalobě a přiznání náhrady nákladů řízení ve výši 9 579 Kč; vzhledem k tomu, že takový smír by byl v rozporu s ustanovením § 87 odst. 1 věty III zákona o spotřebitelském úvěru, soud návrh na smír nedoručoval žalované k vyjádření v zájmu hospodárnosti, neboť i kdyby žalovaná s návrhem na smír souhlasila, postupoval by soud podle § 99 odst. 2 části věty I za středníkem o. s. ř. a takový smír neschválil.15. Žalobkyně nárokovala celkem 37 024,21 Kč (neboť jdoucí úrok ke dni vyhlášení rozsudku činil 1 879,52 Kč a jdoucí zákonný úrok z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku činil 2 908,69 Kč), a byla úspěšná co do zaplacení 22 899 Kč (tj. 61,8 %), má tedy právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. v rozsahu 23,6 %, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 612 Kč a nákladů právního zastoupení ve výši 1 452 Kč [odměna podle § 14b odst. 1 bodu 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 31. 12. 2024, pro věc rozhodném, ve výši 900 Kč (tj. 1 089 Kč vč. DPH) za 3 úkony právní služby a paušální částka podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu ve výši 300 Kč (tj. 363 Kč vč. DPH) za 3 úkony právní služby] {výpočet: 0,236 × (1 612 Kč + 1 452 Kč) = 723,10 Kč}. Náhradu nákladů řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), jak je uvedeno v bodě III. výroku.