Žalobce se žalobou podanou dne 29. 12. 2025 domáhal po žalovaném zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že dne 28. 8. 2025 poskytl žalovanému peněžitou zápůjčku ve výši 100 000 Kč, kterou odeslal bezhotovostním převodem ze svého běžného účtu č. , č. účtu, na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, , přičemž v platebním pokynu byla současně uvedena zpráva pro příjemce „Půjčka se splatností 31. 10. 2025“, z níž je zřejmé ujednání o splatnosti a účel poskytnutých prostředků. Žalovaný byl povinen vrátit poskytnutou zápůjčku nejpozději dne 31. 10. 2025, avšak přes uplynutí této lhůty a přes následnou výzvu žalovaný do dne podání žaloby žalobci částku 100 000 Kč nevrátil, v důsledku čehož je žalovaný od 1. 11. 2025 v prodlení se splněním peněžitého dluhu. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce, neboť žalobce přenechal žalovanému zastupitelnou věc, konkrétně peněžní prostředky, k užití podle libosti s povinností žalovaného vrátit žalobci po čase peněžní prostředky téhož druhu, přičemž splatnost byla stranami dohodnuta nejpozději ke dni 31. 10. 2025. Vzhledem k tomu, že žalovaný peněžitý dluh ve sjednané splatnosti neuhradil, je žalovaný v prodlení, a žalobci proto vzniká právo požadovat vedle jistiny též zákonný úrok z prodlení. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu předžalobní výzvou.2. Žalovaný se k žalobě ani přes výzvu soudu nevyjádřil. Před jednáním zaslal soudu omluvu z tohoto jednání s tím, že je pracovně v zahraničí. Požádal o odročení jednání nebo o projednání věci v jeho nepřítomnosti. Soud proto věc projednal v nepřítomnosti žalovaného.3. U jednání, které se ve věci konalo dne 3. 6. 2026, byl vyslechnut svědek , jméno FO, , který uvedl, že jeho vztah k oběma účastníkům je pracovní. Znají se ze společné montáže v zahraničí. Svědek dále uvedl, že si pamatuje, že na montáži v létě roku 2025 došlo k situaci, kdy žalovanému byla vykradena garáž. V důsledku toho neměli nářadí na montáž. Žalovaný se domluvil s žalobcem na půjčce, kdy žalobce měl v té době obdržet větší obnos z prodeje domu. Domluva byla na 100 000 Kč, které byly zaslány na bankovní účet. Svědek si myslí, že šlo o firemní bankovní účet společnosti, kterou má žalovaný se svou matkou. S jeho osobním účtem byly nějaké problémy. Uvažovalo se i o směnce, ale k jejímu uzavření nakonec nedošlo. Bylo domluveno, že peníze budou vráceny do jednoho roku. Peníze žalovanému půjčil pouze žalobce, nikdo jiný. Žalovaný následně obdržení peněz potvrdil, druhý den šli do železářství a nakoupilo se nářadí. Žalovaný tehdy platil kartou.4. Dále byla vyslechnuta svědkyně , jméno FO, , matka žalovaného, která je jedinou společnicí a jednatelkou společnosti , právnická osoba, , na jejíž účet byly připsány finanční prostředky zaslané žalobcem. Svědkyně uvedla, že společnost , právnická osoba, je sice vedena na její jméno, je tedy jejím jediným společníkem a jednatelem, nicméně fakticky všechno ohledně této společnosti obstarává její syn (žalovaný), který má i přístup do internetového bankovnictví a rovněž vlastní platební kartu. Svědkyně sice přístup do bankovnictví má také, nicméně hospodaření společnosti nekontroluje. Svědkyně nemá žádný příjem ani jiný zisk z této společnosti. Není si vědoma toho, že by si žalovaný nechával zasílat peníze na účet této společnosti. Potvrdila, že v létě roku 2025 byl žalovaný na montáži v Německu, ale on je tam prakticky neustále. Svědkyně si v roce 2025 na společnost , právnická osoba, žádnou půjčku nesjednávala. Svědkyně požádala o to, aby byly žalovanému doručovány písemnosti na adresu , adresa, .5. Z potvrzení o odchozí platbě, které vydala dne 18. 11. 2025 , právnická osoba, ., vyplývá, že z účtu žalobce byla dne 28. 8. 2025 odeslána platba ve výši 100 000 Kč na účet č. , č. účtu, . Ve zprávě pro příjemce žalobce uvedl, že jde o půjčku se splatností 31. 10. 2025.6. Ze sdělení , právnická osoba, . ze dne 11. 3. 2026 soud zjistil, že majitelem účtu č. , č. účtu, je společnost , právnická osoba, Z poskytnutého výpisu z tohoto účtu za měsíc srpen 2025 pak vyplývá, že dne 28. 8. 2025 byla na uvedený účet připsána platba ve výši 100 000 Kč od žalobce.7. Z výpisu z obchodního rejstříku ke společnosti , právnická osoba, soud zjistil, že jedinou společnicí a jednatelkou této společnosti je , jméno FO, , nar. 3. 11. 1976.8. Z předžalobní výzvy ze dne 18. 11. 2025 a z přiložené doručenky soud zjistil, že zástupce žalobce vyzval žalovaného zaplacení dlužné částky a téhož dne tuto výzvu odeslal žalovanému.9. Při hodnocení provedených důkazů vycházel soud zejména z potvrzení o odchozí platbě a z výpisu z bankovního účtu příjemkyně předmětné platby, kterou byla společnost , právnická osoba, S ohledem na skutečnost, že předmět zápůjčky byl žalovanému poskytnut bezhotovostně nikoliv na jeho bankovní účet, nýbrž na účet jmenované společnosti, se kterou fakticky disponoval, vycházel soud dále z výpovědi matky žalovaného, která sice o předmětné zápůjčce nic nevěděla, avšak potvrdila, že i přesto, že je ona zapsána jako společnice a jednatelka společnosti, o společnost se fakticky stará žalovaný. Dále soud vycházel z výpovědi svědka , jméno FO, , který potvrdil, že na montáži v Německu v létě roku 2025 požádal žalovaný žalobce o půjčku ve výši 100 000 Kč a že tato byla žalovanému poskytnuta bezhotovostně na firemní účet. Pokud jmenovaný svědek uvedl, že splatnost zápůjčky měla být zřejmě jeden rok, soud v tomto rozsahu z jeho výpovědi nevycházel, neboť ve zprávě pro příjemce bylo stanoveno datum splatnosti na 31. 10. 2025 a v řízení nevyšlo najevo, že by žalovaný tento termín splatnosti jakkoliv rozporoval. Na podkladě těchto důkazů proto soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:Žalobce na základě ústně uzavřené smlouvy o zápůjčce poskytl dne 28. 8. 2025 žalovanému zápůjčku ve výši 100 000 Kč, a to tak, že tuto částku odeslal téhož dne ze svého účtu na bankovní účet, který mu žalovaný sdělil, tj. na účet č. , č. účtu, vedený na společnost , právnická osoba, Mezi stranami byla dohodnuta splatnost zápůjčky na 31. 10. 2025, kterýžto termín žalobce uvedl ve zprávě pro příjemce. Jedinou společností a jednatelkou společnosti , právnická osoba, je matka žalovaného, která se však veškeré záležitosti týkající se této společnosti přenechala žalovanému, který disponuje přístupy do internetového bankovnictví k účtu jmenované společnosti i platební kartou k němu. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k plnění předžalobní výzvou.10. Po právní stránce soud věc posoudil jako spor ze smlouvy o zápůjčce podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).11. Podle § 2390 o. z. platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.12. Skutkový stav zjištěný provedeným dokazováním soud právně posoudil tak, že mezi účastníky byla dne 28. 8. 2025 ústně uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž základě žalobce přenechal žalovanému částku 100 000 Kč, a to tak, že tuto částku převedl ze svého bankovního účtu na bankovní účet společnosti , právnická osoba, Žalovaný měl předmět zápůjčky vrátit do 31. 10. 2025. Úrok nebyl sjednán. Pokud jde o skutečnost, že předmět zápůjčky byl žalovanému zaslán na bankovní účet jmenované společnosti, soud tuto okolnost vyhodnotil tak, že se jednalo o účastníky dohodnuté platební místo. Z provedeného dokazování totiž vyšlo najevo, že ačkoliv je jedinou společnicí a jednatelkou jmenované společnosti matka žalovaného, společnost i její bankovní účet fakticky ovládá přímo žalovaný. Žalovaný si tedy nechal předmět zápůjčky poskytnout na bankovní účet třetí osoby, což ovšem i podle judikatury Nejvyššího soudu je v případě zápůjčky platný způsob sjednání platebního místa (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2939/2020). Je tak možno uzavřít, že žalobce coby zapůjčitel splnil svůj závazek z ústně uzavřené smlouvy o zápůjčce, kdy žalovanému coby vydlužiteli přenechal částku 100 000 Kč, aby ji dočasně užíval a po čase vrátil. Pokud jde o termín splatnosti, soud po provedeném dokazování dospěl k tomu, že mezi stranami bylo sjednáno, že zápůjčka má být vrácena do 31. 10. 2025. Jelikož žalovaný zůstal v řízení pasivní a věcně se k uplatňovaného nároku nevyjádřil, vycházel soud z tvrzení žalobce, že zápůjčka mu dosud nebyla vrácena. Žalobci proto náleží jak právo na zaplacení částky 100 000 Kč, tak i zákonný úrok z prodlení. Právo na jeho zaplacení vyplývá z § 1970 o. z., výše přiznaného úroku z prodlení se pak řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb., za jehož účinnosti se žalovaný dostal do prodlení.13. Z uvedených důvodů soud žalobě v plném rozsahu vyhověl a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.14. Pokud jde o náklady řízení, plně úspěšný žalobce má podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na jejich náhradu. Náklady řízení žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 000 Kč. Žalobci dále náleží náhrada za odměnu jeho zástupce (advokáta), která při tarifní hodnotě 100 000 Kč činí celkem 25 500 Kč za pět úkonů právní služby po 5 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, 2 x účast na soudním jednání). Žalobci pak náleží i paušální náhrada hotových výdajů za uvedených pět úkonů právní služby v celkové výši 2 250 Kč. Dále jsou náklady řízení tvořeny náhradou cestovních výdajů. Za cestu zástupce žalobce ze svého sídla ke dvěma soudním jednáním z , adresa, a zpět při ujetých celkem 300 km (2 x 150) osobním vozem s kombinovanou spotřebou motorové nafty 5,2 l/100 km, kdy sazba základní náhrady za použití silničního motorového vozidla činila podle vyhlášky č. 573/2025 Sb. částku 5,90 Kč/km a průměrná cena motorové nafty činila podle stejné vyhlášky účinné do 31. 5. 2026, tedy v době konání prvního jednání, částku 34,10 Kč/l, a od 1. 6. 2026, tedy v době konání druhého jednání, částku 44,50 Kč/l, náleží žalobci náhrada ve výši 2 384 Kč. Náhrada za promeškaný čas v souvislosti s cestou zástupce žalobce k těmto soudním jednáním a zpět pak činí 600 Kč (4 x 150). Na náhradě nákladů řízení tak soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci celkem částku 35 734 Kč, a to k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).15. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci rozsudku.