24 C 425/2019-76 — Okresní soud v Táboře

Žalobou ze dne 1. 11. 2019 se žalobce domáhal vyslovení povinnosti žalovaných zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 47 293 Kč s příslušenstvím, a to s kapitalizovaným úrokem z prodlení od 16. 5. 2017 do 30. 9. 2019 ve výši 7 262 Kč a zákonným úrokem z prodlení z částky 47 293 Kč od 1. 10. 2019 do zaplacení, a to z titulu nezaplaceného nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním bytu [číslo] v domě [adresa], [ulice] ul. v [obec], jehož je žalobce vlastníkem, a to za období od května 2017 do července 2019 a také za vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2018. Dlužné částky neuhradili žalovaní ani na základě předžalobní výzvy. Podáním ze dne 18. 6. 2020 a dne 12. 8. 2020 žalobce rozšířil žalobu o zaplacení nájemného a úhrad za služby tak, že nyní žádá zaplacení dalších 11 444 Kč s příslušenstvím, neboť žalovaní neuhradili ani nájemné a služby za měsíc březen 2020 ve výši 3 833 Kč a za měsíc květen částku 7 611 Kč Celkem se tedy žalobce na žalovaných domáhá zaplacení celkové částky 58 737 s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení od 16. 5. 2017 do 31. 7. 2020 ve výši 11 121 Kč a zákonným úrokem z prodlení z částky 42 570 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení. Zároveň žalobce vzal zpět žalobu co do jistiny ve výši 16 167 Kč, kterou již žalovaní v mezidobí zaplatili, a která byla zaúčtována na dluh na nájemném a službách v období od 5-7/ 2017. Změnu žaloby soud v souladu s § 95 odst. 1 o. s. ř. připustil usnesením ze dne 19. 8. 2020, č. j. 24 C 425/2019-57. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby podáním žalobce ze dne 12. 8. 2020, a to co do částky 16 167 Kč, soud podle § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. řízení zastavil. Se zpětvzetím v této části nevyžadoval souhlas žalovaných, neboť ke zpětvzetí došlo dříve, než bylo ve věci jednáno. Podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v účinném znění, žalobci nevznikl v této konkrétní věci nárok ani na jeho částečné vrácení. Protože v dané věci bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a o. s. ř. vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobce se k výzvě soudu vyjádřil svůj souhlas s rozhodnutím ve věci bez jednání, žalovaní se k výzvě soudu v určené lhůtě nevyjádřili, ačkoliv jim byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř. S ohledem na tyto skutečnosti soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise. Z nájemní smlouvy ze dne [datum], výpovědi z nájmu bytu ze dne [datum] včetně dokladu o doručení, rozpisu dlužných období, informace o předpisu, vyúčtování služeb za rok 2018 a upomínky před podáním žaloby včetně podacího archu má soud za prokázané, že žalobce uzavřel s žalovanými nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl nájem bytu [číslo] v domě [adresa] ul. [ulice] ul. v [obec], a to s účinností od [datum] na dobu neurčitou. Nájemné včetně záloh na služby bylo sjednáno ve výši 7 301 Kč měsíčně. Od ledna 2019 činila částka nájemného včetně zálohy na služby 7 507 Kč, od dubna 2019 částku 7 532 Kč, od července 2019 částku 7 611 Kč. Žalovaní nehradili nájemné a služby spojené s užíváním bytu včas a řádně. Dne 9. 6. 2017 zaslal žalobce žalovaným výpověď nájmu, která jim byla doručena dne 17. 6. 2017. Výzvou ze dne 30. 9. 2019 byli žalovaní upozorněni na možnost soudního vymáhání tohoto dluhu. Po právní stránce soud věc posoudil dle ust. § 2201 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a ust. § 2246, ust. § 2247 a násl. o. z., která upravují nájem, nájemné a služby. Nárok žalobce na zaplacení náhrady za užívání bytu po skončení nájmu bytu pak byl posouzen dle ust. § 2295 o. z., které stanoví, že pronajímatel má právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného, neodevzdá-li nájemce byt pronajímateli v den skončení nájmu až do dne, kdy nájemce pronajímateli byt skutečně odevzdá. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li i strany výši úroku. Protože se žalobci předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení uvedená v žalobě, soud žalobě o zaplacení částky Kč 42 570 Kč zcela vyhověl. Důvodným je i požadavek žalobce na zaplacení příslušenství v rozsahu dle výroku II. tohoto rozhodnutí, tj. na úrok z prodlení dle ust. § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla určena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 ve spojení s ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, který byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 537 Kč Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 937 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 2 uvedené vyhlášky (výzva a žaloba), když žalobce požadoval úhradu pouze za dva shora specifikované úkony.