9 C 152/2022-34 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobkyně požadovala vyklizení žalovaného z domu [adresa] na st. parc. [číslo] v katastrálním území Čekanice u Tábora. Tvrdila, že jsou s žalovaným bývalými manželi, jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno dne 7. 5. 2022. Žalobkyně je výlučnou vlastnicí rodinného domu, který je specifikován ve výroku tohoto rozhodnutí. Žalovanému vzniklo podle § 744 občanského zákoníku právo bydlení v tomto domě, které však rozvodem manželství účastníků pozbyl. Dům nyní užívá bez právního důvodu, navíc se v něm chová nevhodným způsobem. Opakovaně se dopouští verbálního i fyzického násilí vůči ní i jejím příbuzným. Přes výzvu k vyklizení dosud dům neopustil. 2. Žalovaný připustil, že nemovitost, ač byla zbudována za trvání manželství, je ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Byl srozuměn s tím, že tuto nemovitost musí vyklidit, požadoval však delší lhůtu, neboť neměl zajištěno náhradní bydlení. Odkazoval na snahu získat byt od města Tábor, při jednání uváděl, že projevil zájem rovněž o byt v domě s pečovatelskou službou. 3. Z listu vlastnictví [číslo] pro obec Tábor, katastrální území Čekanice u Tábora a ze souhlasných prohlášení účastníků považuje soud za prokázané, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí parcely [číslo] na níž je vystaven rodinný dům 380. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 22. 3. 2022 čj. 4 C 43/2022-16 bylo zjištěno, že manželství účastníků uzavřené dne 26. 8. 1988 bylo rozvedeno, rozsudek nabyl právní moci dne 7. 5. 2022. 4. Oba účastníci shodně hodnotili soužití v nemovitosti jako komplikované a konfliktní. Žalobkyně uvedla, že se snaží žalovanému vyhýbat, nicméně případné kontakty jsou provázeny minimálně ústními urážkami. Po minulých konfliktech se žalovaným má navíc obavy, je nucena se v některých místnostech zamykat, nemůže si v domě udělat pohodlí, které by její [anonymizováno] stav vyžadoval. Z dalšího soužití má obavy, například našla pepřový sprej, v truhlíku ve skříni našla velký nůž. Proto má zájem o brzké vystěhování žalovaného. Žalovaný potvrdil, že soužití je konfliktní, odkazoval však na celkový průběh manželství, kde on manželku vždy podporoval, hradil ze svých příjmů všechny náklady soužití a vykonával většinu prací. V současné době je prakticky bez prostředků, nemá se kam odstěhovat. Městský byt považuje za vhodnější s ohledem na výši nájmu i trvalost nájemního vztahu. Tvrzení manželky, že na ni útočil, označil za vykonstruovaná. Pokud například manželka odkazovala na pepřový sprej, ten v minulosti sama každému z nich opatřila, aby se v případě potřeby mohli bránit. Zmíněný nůž byl na svém místě vždy, byl určen pro potřebu venkovních prací. Žalovaný potvrdil, že od manželky obdržel částku 400 000 Kč za parcelu, kterou jí prodal, peníze však předal vnučce a v současné době je bez větších finančních prostředků. Má zájem opatřit si bydlení v městském bytě, případně v bytě s pečovatelskou službou, k tomu však potřebuje větší časový prostor. Zdůrazňoval, že měl legitimní očekávání, že v domě dožije, neboť v roce 2015 v jeho prospěch manželka pořídila závěť, ve které mu zřídila doživotní bezplatnou služebnost bytu. Až do okamžiku rozvodu nevěděl, že tuto závěť již v roce 2019, kdy mezi nimi ještě problémy nebyly, zrušila. 5. Z rozhodnutí Městského úřadu v Táboře ze dne 10. 3. 2022 sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [spisová značka] [anonymizováno] a ze dne 23. 5. 2022 sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [spisová značka] [anonymizováno] soud zjistil, že žalovaný byl opakovaně uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2016 Sb. a v jednom případě podle § 7 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Z rozhodnutí vyplývá, že na základě oznámení žalobkyně se do nemovitosti dostavila hlídka policie, zaznamenali hrubé jednání žalovaného vůči žalobkyni, za něž byl uznán vinným, a byla mu uložena správní pokuta. Ze zprávy Města Tábor, odboru správy majetku města bylo zjištěno, že žalovaný se zúčastnil celkem 7 výběrových řízení se žádostí o nájem bytu. Doposud mu nebylo vyhověno a nelze odhadnout, kdy k vyhovění dojde. 6. Podle § 744 zákona č 89/2012 Sb. občanského zákoníku, dále jen o. z. je-li obydlím manželů dům nebo byt, k němuž má jeden z manželů výhradní právo umožňující v bytě nebo domě bydlet, je-li to jiné právo než závazkové, vznikne uzavřením manželství druhému manželu právo bydlení. Podle § 769 o. z. zaniklo-li manželství rozvodem a manželé neměli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, popřípadě společné právo a manželé, popřípadě rozvedení manželé se nedohodnou o dalším bydlení manžela, který má v domě nebo bytě pouze právo bydlet, rozhodne soud na návrh manžela, který má k domu nebo bytu vlastnické právo, o povinnosti druhého manžela se vystěhovat; ustanovení § 767 odst. 2 o. z. platí obdobně. Citované ustanovení § 767 odst. 2 o. z. upravuje zejména situace, kdy manžel, který má být vyklizen, má ve výchově nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, případně jiné situace, které jsou obdobné důležitosti. Na posuzovanou věc tedy zmíněná výjimka nedopadá. V průběhu řízení bylo prokázáno, že žalobkyně je vlastnicí nemovitosti, manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno a na dalším užívání bytu ze strany manžela se nedohodli. Byly tak splněny veškeré předpoklady, které plynou ze zákonného ustanovení § 769 o. z., a bylo na místě žalobě vyhovět. Soud potom s ohledem na ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. zkoumal, jak dlouhou lhůtu k plnění má určit. Je zřejmé, že manželé žili v dotčené nemovitosti společně celou řadu let, společně o ni pečovali, manželka měla v úmyslu zřídit manželovi doživotní služebnost pro případ své smrti, dokonce pro to učinila relevantní právní kroky. Fakt, že svou poslední vůli změnila, se žalovaný dozvěděl až v průběhu řízení o rozvod manželství. Lze tedy vycházet z toho, že předpokládal, že v nemovitosti bude uspokojovat svou bytovou potřebu po zbytek života a neměl důvod uvažovat o jiném bydlení. Od rozvodu manželství do podání žaloby uplynula velmi krátká doba. Žalovaný se již před rozvodem pokoušel získat byt od Města Tábor. Pokud tedy manželka podala žalobu na vyklizení měsíc po rozvodu manželství, nemohla reálně předpokládat, že manžel jejímu požadavku obratem vyhoví. Soud vzal v úvahu konflikty účastníků, jejichž existence plyne z obou rozhodnutí Městského úřadu v Táboře a z nichž je sice zřejmá nepřiměřenost jednání žalovaného. Na druhé straně se zjevně jedná o konflikty vyvolané bezprostředně rozvodem manželství účastníků a jejich neshodami. Soud musel rovněž akceptovat skutečnost, že žalovaný je vyššího věku, jeho zdravotní problémy jsou značné a nalezení takové bytové náhrady, která by vyhovovala jeho poměrům, je problematické. Za této situace soud v řízení zvažoval především otázku délky lhůty k plnění. Za přiměřenou lhůtu, která umožní žalovanému najít si bytovou náhradu a kterou lze po žalobkyni jako po vlastnici a bývalé manželce žádat, považoval lhůta 3 měsíců od právní moci rozsudku. 7. O nákladech řízení bylo rozhodováno za situace, kdy předmětem sporu fakticky nebyla samotná otázka vyklizení, na níž se účastníci v zásadě shodli, nýbrž otázka lhůty, v níž má žalovaný dům opustit. Žalobkyně požadovala vyklizení v zákonné lhůtě 15 dnů, žalovaný naproti tomu navrhoval, aby mu byla uložena lhůta 6 měsíční. Pokud soud považoval za přiměřenou lhůtu 3 měsíční, byla žalobkyně úspěšná pouze částečně, a proto bylo přiměřené, aby jí byla přiznána pouze část nákladů řízení. S ohledem na okolnosti věci považoval soud za přiměřenou ½ nákladů řízení. Tyto náklady byly představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 5 000 Kč, dále odměnou právního zástupce žalobkyně za 4 celé úkony právní služby v částce 1 500 Kč podle § 9 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 1 úkon v poloviční výši (účast na vyhlášení rozhodnutí), 5 režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky a 21% DPH. Celkem náklady řízení představují částku 14 982 Kč, ½ těchto nákladů potom představuje 7 491 Kč.