9 C 262/2022-13 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 24. 10. 2019, [číslo] která byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] a žalovaným zaplacení částky 22 923 Kč s příslušenstvím. Uváděla, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy, na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 12 000 Kč s tím, že se zavázal zaplatit v této souvislosti právnímu předchůdci žalobce vedle vrácení jistiny částku 10 923 Kč představující součet vypočteného úroku ve výši 6 266 Kč a částku za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 4 657 Kč. Úroková sazba spotřebitelského úvěru byla pevná ve výši 441%, RPSN podle smlouvy činilo 10 107%. Dlužná částka měla být splácena v pravidelných 24 měsíčních splátkách po 1 085 Kč, poslední splátka měla činit 1 064 Kč. 2. Podle § 115a o.s.ř. není třeba k projednání věci nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva a účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud zaslal účastníkům výzvu k vyjádření, zda souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání s tím, že je poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud předpokládat ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř., že s projednáním věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci neměli žádných námitek, proto soud rozhodl bez nařízení jednání. 3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru je zřejmé, že dne 24. 10. 2019 byla uzavřena smlouva mezi společností [právnická osoba] a žalovaným. Účastníci se dohodli, že bude poskytnuta celkem částka 12 000 Kč, žalovaný zaplatí žalobkyni včetně pojištěné ve výši 3 096 Kč celkem částku 26 019 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 085 Kč. 4. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. 1. 2022 a oznámením o postoupení pohledávky ze dne 30. 1. 2022 bylo prokázáno, že na žalobce přešla aktivní legitimace pro vedení sporu. 5. Soud musí při každém svém rozhodování zkoumat, zda právo, jemuž se má dostat ochrany, je v souladu se zákonem a ústavním pořádkem. Jak plyne z dikce ust. § 588 odst. 1 o. z., je povinen i bez návrhu přihlížet k okolnostem, jež mohou vést k rozporu s dobrými mravy či k rozporu se zákonem. V soudní praxi se přitom již mnoho let řeší soulad smluv o spotřebitelských úvěrech, které neposkytují bankovní instituce. Doposud se tato problematika posuzovala především v exekučním řízení, tím spíše ovšem závěry vyšších soudů musí dopadat i na řízení nalézací. Exekuční řízení je z principu určeno pouze pro výkon rozhodnutí, nikoli pro nalézání práva. Proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí, a jenž je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotné práva. 6. Ústavní soud již v nálezech sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo III. ÚS 562/12 dovodil, že ustanovení smlouvy, která jsou formulářově předtištěna, neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci. [příjmení], kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění bianco směnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45% z dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená jednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor z dobrými mravy. Ústavní soud například ve svém nálezu III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79% ročně a RPSN 115,32% ročně naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti. Obdobně dovodil i Nejvyšší soud, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou v rozporu s dobrými mravy (rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a další). V nalézacím řízení je tedy nezbytné posuzovat platnost spotřebitelských smluv, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva. 7. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. 8. V posuzované věci, jak bylo uvedeno shora, byla mezi účastníky uzavřena smlouva o zápůjčce ve výši 12 000 Kč, žalovaný se zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně prakticky dvojnásobek. Vedle úroků ve výši 6 266 Kč měl žalovaný zaplatit částku za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 4 657 Kč, účastníci sjednali rovněž doplňkové pojištění ve výši 3096 Kč. Zmíněným parametrům odpovídá úrok ve výši 25,23% ročně a RPSN 136%. 9. Při srovnání s jinými případy spotřebitelských smluv, které soudy posuzovaly v rámci své rozhodovací činnosti, je zřejmý posun v obsahu předmětné smlouvy. Úrok je uveden pevnou částkou a jeho výše není dramaticky vysoká, byť převyšuje úrokovou míru běžnou u bankovních ústavů. Předmětem smlouvy je však rovněž poplatek za zpracování, doručení a flexibilní splácení, obsah povinnosti věřitele však není zřejmý. Právní předchůdce žalobkyně si do předtištěného formuláře zakotvil kolonky částka za zpracování úvěru a garanci celkové péče o zákazníka. [příjmení] představující součet těchto dvou kolonek se blíží k poskytnuté jistině úvěru. Z obsahu smlouvy přitom nevyplývá účel tak vysokého poplatku, ani jeho smysl. Při popsané konstrukci se jeví pravděpodobné, že se jedná pouze o skryté a tedy nepřípustné navýšení dohodnutého úroku, který představuje právě tu přidanou hodnotu – zisk, který z tohoto smluvního vztahu věřitel má. Podstatné je, že při této struktuře základních smluvních ujednání se roční procentní sazba nákladů dostává přes 130%. Tato položka přitom vyjadřuje právě to, na kolik nákladné je pro dlužníka zatížení v rámci daného smluvního vztahu, protože nezahrnuje jenom některý z dílčích závazků, ale veškeré výdaje, které musí dlužník ve prospěch věřitele v konečném výsledku zaplatit. To vše zakládá nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, který se dostává do zřejmého rozporu s dobrými mravy. Na tom nemění nic skutečnost, že žalovaný smlouvu v podobě shora uvedené podepsal. Jak je uvedeno shora, zákon předpokládá, že jakákoli smlouva musí být podrobována přezkumu z hlediska okolností zásadních pro její platnost. Vedle toho je nutno vzít v úvahu i charakter smluvního vztahu, jehož právní rámec je vytvořen jednou smluvní stranou předem bez reálné možnosti změny textu ze strany druhé. Proto soud dospěl k závěru, že smlouva je ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Tuto neplatnost je nutno dovozovat k celé smlouvě, protože v tomto případě tvoří jednotlivá ujednání smlouvy celek a nelze předpokládat, že při absenci ujednání o částce za zpracování či za administrativní činnost by byla smlouva ze strany věřitele uzavřena. Nároky stran je potom třeba posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. 10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky na základě právního vztahu, který byl shledán neplatným. Proto je podle pravidel bezdůvodného obohacení na místě, aby každá ze stran vydala druhé straně to, co na základě neplatné smlouvy získala. Právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému částku 12 000 Kč, která nebyla ani z části uhrazena a kterou je povinen žalovaný zaplatit. Spolu s touto částkou náleží žalobci zákonný úrok z prodlení od doručení výzvy. Ta byla žalobcem zasílána 25. 10. 2021, kdy měla být uhrazena poslední splátka. Ve zbytu, tedy ohledně kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení a kapitalizovaného úroku z prodlení, dále ohledně žalobcem dopočtené jistiny, bylo namístě žalobu zamítnout. 11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů nenáleží. Každý z nich byl úspěšný přibližně stejným dílem.