9 C 111/2024-75 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobkyně se jako právní nástupce společnosti , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, , Anonymizováno, (a potažmo , právnická osoba, ) podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku uvedenou v předmětu tohoto řízení s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, uzavřel s žalovanou dne 13. 1. 2006 smlouvu o půjčce č. , tel. číslo, . Na jejím základě poskytl žalované částku 15 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 9 960 Kč v 52týdenních splátkách s poslední splátkou splatnou dne 12. 1. 2007. Žalovaná nehradila splátky řádně a včas, když do dnešního dne uhradila na svůj dluh toliko částku 9 158,59 Kč. Dluží tak na jistině částku 15 000 Kč a na souhrnném poplatku představujícím kapitalizovaný úrok zbývající částku 774,41 Kč. Žalovaná dluh neuhradila i přes předžalobní upomínku, kterou ji zaslala žalobkyně po postoupení pohledávky.2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) i on vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřila a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise., právnická osoba, dané věci má soud z žalobkyní předložených listin, a to konkrétně ze smlouvy o půjčce č. , tel. číslo, , za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, a žalovaná dne 13. 1. 2006 uzavřeli smlouvu o půjčce, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně půjčil žalované v hotovosti částku 15 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto půjčku vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 9 960 Kč, to vše v hotovosti v 52 týdenních splátkách ve výši 480 Kč počínaje sedmým dnem po uzavření smlouvy s tím, že poslední 52. splátka bude splatná dne 12. 1. 2007. Žalovaná uhradila na výše uvedený závazek částku 9 158,59 Kč. Právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 postoupil svoji pohledávku za žalovanou na společnost , Anonymizováno, a tato společnost smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Žalovaná byl vyzvána k zaplacení dluhu předžalobní upomínkou ze dne 11. 9. 2023, která byla žalobkyní předložena včetně dokladu o odeslání.4. Po právní stránce soud věc posoudil v souladu s ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) dle ust. § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), podle kterého smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dle ust. § 658 obč. zák. při peněžité půjčce lze dohodnout úroky. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 451 odst. 1, 2 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle ust. § 517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Podle ust. § 524 odst. 1, 2 obč. zák. může věřitel svoji pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. S postoupenou pohledávkou přecházejí i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.5. Soud se nejprve zabýval platností smlouvy o půjčce, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci se podle uzavřené smlouvy vázala k povinnosti žalovaného vrátit půjčku též povinnost zaplatit souhrnný poplatek. Již ze samotného označení poplatku jako „souhrnný poplatek“ plyne, že se skládá z více nároků na poplatky, avšak smlouva o půjčce vůbec neuvádí, o jaké jednotlivé poplatky (a za co) by se mělo jednat. Není tedy zřejmé, zač má smluvní strana poplatky platit, anebo zda se ve skutečnosti jedná o kapitalizovaný úrok, jak tento souhrnný poplatek označuje žalobkyně v žalobě. Je pravdou, že při peněžité půjčce bylo možno sjednat úrok (§ 658 obč. zák.) a tento kapitalizovat, jak uvádí žalobkyně, ovšem není možné sjednaný kapitalizovaný úrok skrýt pod označení poplatek. Úrok totiž představuje příjem spojený s daňovou povinností. Sjednání poplatku, který pojmově slouží k úhradě vzniklých nákladů, avšak ve skutečnosti by byl úrokem za poskytnutí půjčky (tj. toliko cenou peněz bez vynaložení dalších nákladů), by představovalo obcházení zákona, což má za následek absolutní neplatnost ujednání podle § 39 obč. zák. Ostatně i sama výše žalobkyní tvrzeného kapitalizovaného smluvního úroku (70 % ročně) by způsobila absolutní neplatnost tohoto ujednání podle téhož § 39 obč. zák., a to pro rozpor s dobrými mravy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kde byl shledán rozpor s dobrými mravy ve sjednaném úroku ve výši 60 % ročně). V každém případě se však při sjednání „souhrnného“ poplatku jedná o označení neurčité a nesrozumitelné, a tedy absolutně neplatné dle citovaného § 37 odst. 1 obč. zák., neboť není určitě a srozumitelně stanoveno, z čeho se skládá, co konkrétně jím má být placeno a žalobkyně navíc zpochybnila i to, že jde vůbec o poplatek, když dle jejích tvrzení má jít ve skutečnosti o kapitalizovaný úrok. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „souhrnný poplatek“ se bude, byť jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele by bylo zjevně nemravné. Podle aktuální judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. ze dne 1. 12. 2020 ve věci sp. zn. 20 Cdo 75/2020, nebo ze dne 20. 5. 2020 ve věci sp. zn. 20 Cdo 2884/2019), která navazuje na judikaturu Ústavního soudu (viz celá řada rozhodnutí Ústavního soudu uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv týkajících se poskytnutí peněžních prostředků (např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci) nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy je v tomtéž oddílu smlouvy o půjčce sjednáno jak poskytnutí půjčky, tak povinnost žalovaného zaplatit souhrnný poplatek v částce 9 960 Kč, a žalovaná se tamtéž zavázala zaplatit celkovou částku 24 960 Kč ve výše uvedených týdenních splátkách. Jednotlivá ujednání smlouvy o půjčce poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez sjednání souhrnného poplatku (který je však neurčitý), popř. nemravně vysokého skrytého kapitalizovaného úroku, by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalované nepůjčil, tedy neplatná je celá spotřebitelská smlouva o půjčce.6. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o půjčce třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného § 451 odst. 2 obč. zák. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně vyplatil žalované v hotovosti částku 15 000 Kč, žalovaná vrátila právnímu předchůdci žalobkyně na úhradu této částky celkem částku 9 185,59 Kč, a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 5 814,41 Kč (15 000 – 9 185,59). Ta b