9 C 81/2024-34 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobce požadoval na žalovaném zaplacení částky 120 562,73 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného i sjednaného úroku z prodlení. Uváděl, že mezi žalovaným a společností , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, .s. došlo dne 30. 11. 2021 k uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 49 000 Kč. Za sjednanou dobu úvěru se žalovaný zavázal zaplatit úrok v pevné částce 3 502 Kč. Vedle toho se zavázal zaplatit úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 34 790 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 13 058 Kč a náhradu za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště ve výši 10 200 Kč. Celkovou částku ve výši 110 640 Kč odpovídající součtu poskytnutého úvěru, úroku v pevné výši a úhrad za služby se zavázal zaplatit ve 20 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 532 Kč. Žalovaný však řádně svou povinnost neplnil, poslední splátka byla uhrazena 29. 4. 2022 ve výši 1 000 Kč. Žalobce tak požadoval úhradu shora uvedené částky s odkazem na smluvní ujednání stran.2. Soud vydal ve věci platební rozkaz, ten se však nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou, byl tedy zrušen a věci bylo nařízeno jednání.3. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 včetně přílohy obsahující seznam osob, jejichž pohledávky byly postoupeny, bylo prokázáno, že na žalobce byli postoupeny pohledávky za žalovaným a byla tím prokázána jeho aktivní legitimace pro vedení sporu.4. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 30. 11. 2021 bylo prokázáno, že mezi žalovaným a společností , Anonymizováno, . byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž byla dlužníkovi poskytnuta částka 49 000 Kč. Dlužník se zavázal vedle této částky splatit úrok ve výši 3 502 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 34 790 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 13 058 Kč a konečně náhradu za inkaso plateb v hotovosti v bydlišti dlužníka ve výši 10 290 Kč. Celková částka splatná dlužníkem tak představovala 110 640 Kč a měla být uhrazena ve 20 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 532 Kč. Náklady na poskytnutí spotřebitelského úvěru činily 61 640 Kč. Mezi účastníky byla sjednána rovněž povinnost k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,1 % z příslušné dlužné částky za každý den prodlení. Z transakční historie vyplývá, že žalovaný splatil na úvěr celkem 14 770 Kč. Podacím lístkem ze dne 12. 1. 2024 prokázal žalobce, že žalovaného o zaplacení dlužné částky upomenul.5. Soud při každém svém rozhodování musí zkoumat, zda právo, jemuž se má dostat ochrany, je v souladu se zákonem a ústavním pořádkem. Při posuzování závazků z úvěrových smluv tak musí mimo jiné zvažovat, zda přiznání částek, které mají být v souvislosti s úvěrem hrazeny, ve výši, v jaké je žalobce požaduje, je v souladu s ujednáním účastníků a s dobrými mravy. Pokud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí z tohoto zjištění vyvodit odpovídající závěry. V posuzované věci uzavřeli účastníci smlouvu, níž se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 49 000 Kč. Obsahem smlouvy bylo ujednání o výši úroků v celkové částce 3 502 Kč. Takto sjednaný úrok je nepochybně přiměřený, a sám o sobě nebudí žádné pochybnosti. Účastníci se však dále dohodli úplatě za poskytnutí úvěru ve výši 34 790 Kč. Obsah tohoto ujednání ve smlouvě blíže vyložené nebyl, není zřejmé, za co má být zmíněná úplata zaplacena. Žalovaný měl dále zaplatit náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 13 058 a konečně inkaso v hotovosti ve svém bydlišti ve výši 10 290 Kč. Celkově tak představují náklady na úvěr částku 61 640 Kč, tedy částku významně vyšší, než je samotná výše úvěru.6. Vzhledem k tomu, že z obsahu předložených listinných důkazů ani z dalších důkazů nevyplývá nic jiného, je třeba chápat úplatu za poskytnutí úvěru jako skrytý úrok. Stejně tak náklady na vyhodnocení úvěrového případu jsou vágním a zcela nesrozumitelným ujednáním. Sjednání úvěru na předtištěném formuláři, k němuž žádný z účastníků nedokládá další listiny, je rutinní a velmi jednoduchou administrativních záležitostí, s níž se nemůže pojit náklad ve výši tisíců korun. Jde-li o inkaso plateb hotovosti, jedná se rovněž o ujednání, a které je obsaženo již na předtisku smluv. Soudu je přitom z úřední činnosti známo, a že klienti v zásadě nemají jinou možnost než smlouvu uzavřít v podobě, v jaké je předložena. Obecně výběr plateb v hotovosti v místě bydliště nepředstavuje benefit, který by si účastník zvolil, pokud by měl možnost volby, jeho cena ve výši 10 290 Kč, tedy více než 20% poskytnuté částky, je sama o sobě nepřiměřená. V souhrnu je pak zřejmé, že náklady na poskytnutí úvěrů představují téměř 60 % z celkové částky, kterou má žalovaný zaplatit. Takové ujednání se jednoznačně jeví jako nevhodné a vzhledem k proporcím smlouvy jako zcela nemravné.7. Podle § 547 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník, dále jen o.z.) musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Podle § 580 odst. 1 o.z. je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, neplatné. , adresa, mravy jsou obecně chápány jako korektiv platnosti právních jednání, který se uplatňuje vedle zákona a dopadá na taková právní jednání, která sice zákonu výslovně neodporují, přesto však pro rozpor s dobrými mravy nemohou obstát. Obecně přijímané vymezení tohoto právního pojmu neexistuje, je proto na soudu, aby tento rozpor s dobrými mravy v individuálních případech odstraňoval. Následkem porušení dobrých mravů je neplatnost právního ujednání a to s ohledem na ustanovení § 588 o.z. neplatnost absolutní. Shora bylo vyloženo, z jakých důvodů považuje soud ujednání stran za neplatné. Zbývalo pouze posoudit, zda se jedná o neplatnost ujednání pouze ohledně výše úroku či o neplatnost smlouvy jako takové. Podle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V některých případech lze ujednání o úrocích od ostatních částí smlouvy bez větších problémů oddělit. U společností poskytujících úvěr je však příjem z úroku důvodem pro uzavření smlouvy, jejich ekonomickým smyslem. U bankovních úvěrů se musí jednat přitom o profit v takové výši, že uhradí náklady spojené s realizací úvěru a poskytne přiměřený zisk. Nebankovní společnosti poskytují pravidelně úvěry osobám, které by s ohledem na nedostatečnou bonitu na bankovní úvěr nedosáhly, a de facto počítají s tím, že řada klientů svou povinnost nesplní. Výše úroku a další zajišťovací mechanizmy představují vedle zisku jakousi záruku návratnosti prostředků v širší rovině. Finanční profit ze solventních klientů musí být tak velký, aby pokryl ztráty vzniklé pohledávkami z úvěrů nedobytných. Proto není reálné, že by právní předchůdce žalobce poskytl úvěr za stejných podmínek, jako ho poskytují banky. Neplatnou část smlouvy tak nelze od zbývajících ujednání oddělit. Uvedený právní názor je v souladu i s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu ČR, která se posuzovanou problematikou opakovaně zabývala ve věcech exekučních. Z ní vyplývá, že rozpor s dobrými mravy se v posuzovaných věcech (které byly prakticky skutkově totožné) vztahuje na celý závazkový vztah. Všechny povinnosti dlužníka jsou ve svém kontextu tak nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, tedy smlouvu považovat za neplatnou. (v podrobnostech lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 75/2020, případně usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 5.02020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019). Za této situace považuje soud celou smlouvu uzavřenou mezi účastníky za neplatnou.8. Vzhledem k tomu, že ujednání stran bylo shledáno neplatným, musel soud bez dalšího posoudit závazky stran podle pravidel bezdůvodného obohacení. Nepovažoval přitom za účelné poučovat před rozhodnutím žalobce o tom, že hodlá věc po právní stránce posuzovat odlišně od jeho právního názoru. Ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. předpokládá takové poučení pouze za předpokladu, že je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobcem vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu stačily, a tak rozhodl bez dalšího.9. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se podle druhého odstavce citovaného ustanovení obohatí zvláště ten, kdo získal prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému finanční prostředky na základě vztahu, který byl následně shledán neplatným. Proto je podle pravidel bezdůvodného obohacení na místě, aby žalovaný žalobci