10 C 184/2025-20 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by žalované byla uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 25 000 Kč na jistině úvěru, částku 5 190 Kč na smluvním úroku a na smluvní pokutě částku 825 Kč, to vše z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 11. 6. 2024 ve znění dodatku č. , hodnota, ze dne 21. 6. 2024, dodatku č. , hodnota, , č. , hodnota, a č. , hodnota, ze dne 22. 6. 2024 a dodatku č. , hodnota, ze dne 15. 7. 2024 mezi právním předchůdcem žalobkyně (společností , právnická osoba, , IČO , IČO, ) dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) a žalovanou. Na jejím základě poskytl původní věřitel žalované peněžní prostředky v celkové výši 25 000 Kč, na které však žalovaná ničeho neuhradila ani na základě předžalobní výzvy.2. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud žalovanou, aby se ve smyslu ustanovení § 115a o. s. ř. vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání v rámci podané žaloby. Žalovaná se k výzvě soudu nevyjádřila. Proto soud rozhodoval na základě obsahu spisu.3. Na základě žalobkyní předložené smlouvy o úvěru ze dne 11. 6. 2024 ve znění dodatku č. , hodnota, ze dne 21. 6. 2024, dodatku č. , hodnota, , č. , hodnota, a č. , hodnota, ze dne 22. 6. 2024 a dodatku č. , hodnota, ze dne 15. 7. 2024 a sdělení , právnická osoba, . ze dne 24. 7. 2025 a 20. 8. 2025 má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena dne 11. 6. 2024 smlouva o úvěru, k níž byly uzavřeny dodatky č. , hodnota, dne 21. 6. 2024, dodatek č. , hodnota, , č. , hodnota, a č. , hodnota, dne 22. 6. 2024 a dodatek č. , hodnota, dne 15. 7. 2024. Na základě smlouvy včetně dodatků poskytl původní věřitel žalované spotřebitelský úvěr v celkoví výši 25 000 Kč s dobou splatnosti do 10. 8. 2024. Žalovaná úvěr postupně čerpala v souladu s úvěrovou smlouvou a dodatky č. , hodnota, až 5, ovšem na svůj dluh věřiteli ničeho neuhradila. Součástí smluvních ujednání byl závazek žalované zaplatit věřiteli v souvislosti s poskytnutím finančních prostředků i úrok ve výši 126,29 % ročně, RPSN činila 1 314,90 %. V případě prodlení s plněním měla žalovaná dále zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Poskytnuté prostředky měla žalovaná uhradit do 10. 8. 2024. Postoupení žalobou uplatněné pohledávky žalobkyni je prokázáno rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 včetně seznamu těchto pohledávek a oznámením o postoupení ze dne 15. 2. 2025. Výzvou ze dne 15. 2. 2025 byla žalovaná žalobkyní upomínána o zaplacení dluhu a zároveň upozorněna na možnost jeho soudního vymáhání.4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.5. Soud se v dané věci zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci byl dle předložené smlouvy o úvěru sjednán úrok z úvěru ve výši 126,29 % ročně s uváděnou RPSN úvěru ve výši 1 314,90 %. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, a sp. zn. , spisová značka, , od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, , spisová značka, , 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. , spisová značka, ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“6. Jak již bylo výše uvedeno, předmětnou smlouvou o úvěru byla mezi účastníky sjednána úroková sazba z úvěru ve výši 126,29 % ročně. Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období června až července 2024 činila pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 8,90 – 9,02 % ročně. Dohodnutá výše úroků tedy sama o sobě převyšuje mnohonásobně tuto obvyklou úrokovou míru. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) pak činila dle uzavřené smlouvy 126,29 %. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak každé v souvislosti s ostatními, kdy v dané věci jsou tato ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Pro případ neplnění povinností přistupuje smluvní pokuta v procentuální výši 0,1 % za každý den prodlení, která sama o sobě není v nepřiměřené výši, a náhrada nákladů za prodlení dlužníka, které spolu s úrokem již pouze podtrhují takto zcela zjevně nepřiměřenou výši finančního zatížení