10 C 240/2023-91 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 193 029 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o zápůjčce č. , hodnota, uzavřené dne 29. 5. 2019 mezi právním předchůdcem žalobkyně (společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , dále jen právní předchůdce žalobkyně) a žalovaným, na jejímž základě poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč, které měl žalovaný vrátit v 36 měsíčních splátkách do 3. 6. 2022. Žalovaný však nedostál svým smluvním povinnostem, když svůj závazek nesplatil řádně a včas. Původnímu věřiteli ani žalobkyni jako postupníku nezaplatil na dluh ničeho. Předžalobní výzvou žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě zbývajících dlužných částek.2. Opatrovník žalovaného namítl, že smlouva vzhledem ke svému obsahu a postupu původního věřitele při ověřování splnění podmínek pro poskytnutí zápůjčky žalovanému trpí vadami, které způsobují její absolutní neplatnost. Požadavek žalobkyně na zaplacení sjednaných úroků a poplatků tak není důvodný a jistina zápůjčky ve výši 100 000 Kč již byla žalobkyni přisouzena v adhezním řízení. Z těchto důvodů navrhl zamítnutí žaloby.3. Ze smlouvy o zápůjčce – , adresa, na účet ze dne 29. 5. 2019, smluvních podmínek k této smlouvě a žádosti o spotřebitelský úvěr z téhož data je prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 29. 5. 2019 uzavřena smlouva č. , hodnota, , na jejímž základě původní věřitel poskytl žalovanému zápůjčku peněz ve výši 100 000 Kč. Součástí smluvních ujednání byl závazek žalovaného zaplatit věřiteli v souvislosti s poskytnutím finančních prostředků poplatek v celkové výši 93 029 Kč sestávající z úroku ve výši 23 039 Kč, částky za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 48 030 Kč a částky za vedení zákaznického účtu ve výši 21 960 Kč. Dále se žalovaný zavázal zaplatit pojistné ve výši 4 644 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 197 673 Kč měl žalovaný splácet v celkem 36 měsíčních splátkách po 5 491 Kč. Součástí smluvních ujednání je i potvrzení žalovaného, že převzal v hotovosti v den podpisu smlouvy celou částku 100 000 Kč. Žalovaný však svoji povinnost dluh věřiteli splácet neplnil dle obsahu smluvních ujednání řádně a včas, když podle tvrzení žalobkyně a tabulky umoření nezaplatil původnímu věřiteli ničeho. Dne 4. 6. 2022 uplynula lhůta sjednaná pro úhradu poslední splátky dlužné částky.4. Postoupení žalobou uplatněných pohledávek z původního věřitele na žalobkyni je prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 včetně její přílohy – seznamu postoupených pohledávek a oznámením o postoupení pohledávek zaslaným žalovanému dne 16. 12. 2022. Výzvou ze dne 1. 6. 2023 byl žalovaný žalobkyní upomínán o zaplacení dluhu a zároveň upozorněn na možnost jeho soudního vymáhání.5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2390 o.z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.6. Z hlediska právního posouzení bylo pro soud zásadní zjištění, že na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla žalovanému poskytnuta původním věřitelem částka 100 000 Kč, přičemž vrátit měl částku 197 673 Kč, tedy téměř dvojnásobek plnění poskytnutého věřitelem. Takto razantní navýšení výše závazku dlužníka je způsobeno konstrukcí poplatků za poskytnutí úvěru, zahrnujících nejen zákonem předvídaný smluvní úrok, ale také (a především) neadekvátně vysoké poplatky za administrativní činnost věřitele. Neadekvátnost jejich výše soud dovozuje z obsahu obou smluv (jednoduchá formulářová smlouva, nenáročná na zpracování či formulaci) a ze způsobu administrace pohledávek nebankovními poskytovateli zápůjček a úvěrů, který je vysoce automatizovaný a v případě všech jednotlivých dlužníků prakticky shodný. Jen stěží lze uvažovat o tom, že věřiteli v souvislosti s uzavřením smlouvy se žalovaným a její administrací vznikly tak vysoké náklady, jak smlouva uvádí – jen za zpracování smlouvy a její formální administraci se žalovaný zavázal zaplatit částku dosahující více než dvou třetin poskytnuté zápůjčky. Obsah služeb, který by mu měl být za tuto částku poskytnut, je přitom formulován vágním, neurčitým a nepřezkoumatelným způsobem – k tomu viz např. oddělené účtování položek za administrativní činnost a vedení zákaznického účtu bez bližšího vysvětlení obsahu těchto položek. Z obsahu smlouvy přitom nevyplývá důvod takto vysoké nákladnosti položek představujících vysoce automatizované a ze své povahy jednoduché činnosti. Z toho soud uzavírá, že skutečným účelem sjednání těchto poplatků nebylo pokrytí nákladů administrativní činnosti věřitele, ale skryté navýšení smluvního úroku tak, aby svojí deklarovanou výší nepřesahoval hranici, která je v souladu s dobrými mravy. Pokud je smluvní úrok v právní praxi vnímán jako odměna za poskytnutí peněz, je v daném případě tato odměna ve své reálné výši naprosto nepřiměřená výši plnění, které věřitel žalovanému poskytl. Nákladnost úvěru pro dlužníka je přitom vysoká i v poměrech rizikovějších úvěrů poskytovaných nebankovními institucemi.7. Uvedená problematická ujednání smlouvy přitom nejsou oddělitelná od jejího dalšího obsahu ve smyslu § 576 o.z., neboť nákladnost zápůjčky, konkrétně výše všech problematických administrativních poplatků, je zahrnuta již ve výši jednotlivých splátek, které byl žalovaný povinen dle smlouvy platit. Uzavřenou smlouvu je z tohoto důvodu nutno posuzovat jako celek, jehož jednotlivá ujednání jsou vnitřně provázána. Takto uzavřená smlouva o zápůjčce je ve smyslu § 588 o.z. absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy.8. Nárok žalobkyně bylo nutno právně posoudit podle § 2991 odst. 1 o.z., podle něhož kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil a dále podle § 2993 o.z., který stanoví, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Žalobkyně jako postupník tak měla právo na vrácení částky, kterou žalovanému na základě uzavřené smlouvy o úvěru a smlouvy o zápůjčce její právní předchůdce poskytl. Měla tedy nárok na vrácení poskytnuté částky 100 000 Kč.9. Co do částky 93 029 Kč odpovídající sjednanému poplatku za zápůjčku se smluvním úrokem vzala žalobkyně v průběhu řízení žalobu zpět. V této části tedy soud postupoval podle § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. a řízení v tomto rozsahu zastavil.10. Z dokazování dále vyplývá, že částka 100 000 Kč představující bezdůvodné obohacení žalobkyně již byla žalobkyni přiznána v rámci adhezního řízení zahájeného a skončeného v průběhu probíhajícího civilního řízení. Rozsudkem č.j. , spisová značka, ze dne 17. 12. 2024 uložil Okresní soudu v Táboře žalovanému podle § 228 odst. 1 trestního řádu povinnost zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč jako jistinu zápůjčky ze smlouvy o zápůjčce č. , hodnota, sjednané mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně dne 29. 5. 2019. Jedná se tedy o závazek žalovaného ze stejné smlouvy, kterou soud projednává v tomto řízení. Uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 11. 2. 2025. Toto rozhodnutí soudu v adhezním řízení představuje pro žalobkyni exekuční titul a pro řízení v projednávané věci představuje překážku věci pravomocně rozhodnuté podle § 159a odst. 4 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení platí, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. , adresa, 000 Kč tedy již žalobkyni s ohledem na přiznání nároku na její zaplacení v adhezním řízení nelze v tomto řízení přiznat znovu. Z tohoto důvodu soud žalobu v této části zamítl a přiznal žalobkyni nárok na zaplacení příslušenství v podobě úroku z prodlení z této částky v zákonné výši, o němž soud v adhezním řízení nerozhodoval.11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů nenáleží. Úspěšným účastníkem řízení byl žalovaný, tomu však žádné náklady nevznikly.12. Současně má stát podle § 148 odst. 1 o.s.ř. podle výsledku řízení proti neúspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, které platil (výrok VI. tohoto rozsudku). Podle § 140 odst. 2 o.s.ř. byl-li ustanoven účastníku zástupcem nebo opatrovníkem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, stát; při určení náhrady hotových výdajů a odměny za zastupování se postupuje podle ustanovení zvláštního práv