10 C 260/2022-23 — Okresní soud v Tachově

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 5 384 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že dne [datum] byla mezi žalovaným a společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“), uzavřena Smlouva o poskytnutí úvěru ve výši 4 000 Kč s prodloužením splatnosti za poplatek ve výši 1 384 Kč. Peněžní prostředky byly žalovanému zaslány dne [datum] na bankovní účet č. [bankovní účet] a vráceny měly být nejpozději do [datum]. Původní věřitel identifikoval platbu úvěru uvedením rodného čísla žalovaného jakožto variabilního symbolu. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak poskytnuté peněžní prostředky nevrátil řádně a včas. Žalovanému byly právním předchůdcem žalobce zasílány upomínky, na které nereagoval. Pohledávka za žalovaným byla postoupena původním věřitelem žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Dne [datum] byla žalovanému bezúspěšně zaslána předžalobní upomínka právního zástupce žalobkyně. 2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 3. Z předložených listin plyne, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovaným dne [datum] Smlouvu o úvěru č. [anonymizováno], jejíž nedílnou součástí byly Obchodní podmínky Smlouvy o úvěru, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr ve výši 4 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit částku 5 384 Kč s příslušenstvím (poplatkem za prodloužení termínu splatnosti ve výši 1 384 Kč) do [datum]. Žalovaný obdržel standardizované předsmluvní informace o spotřebitelském úvěru. Právní zástupce žalobkyně zaslal žalovanému předžalobní upomínku ze dne [datum]. 4. Podle § 122 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (1) Věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. (2) Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč (3) Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. 5. Na základě výše uvedených závěrů a s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným (žalobkyně coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 o. z.) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 o. z. Žalovanému byl dne [datum] poskytnut úvěr ve výši 4 000 Kč, který měl vrátit do [datum], včetně sjednaného příslušenství. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku, octl se s placením dluhu v prodlení. Soud proto žalobě v plném rozsahu vyhověl a žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.. 6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 5 384 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.