19 C 259/2022-23 — Okresní soud v Tachově

Žalobce se podanou žalobou po žalované domáhal zaplacení částky 24 000 Kč se smluvním úrokem z prodlení, s tím, že žalobce se žalovanou uzavřeli Smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalobce dne 14. 4. 2020 žalované poskytl částku 24 000 Kč, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátila. Vedle jistiny dluhu se žalobce s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhal zaplacení smluvního úroku z prodlení ve výši 23 % ročně z dlužné částky ode dne následujícího po sjednaném termínu úhrad dluhu. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobce s žalovanou uzavřel Smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalobce dne 14. 4. 2020 žalované poskytl částku 24 000 Kč, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne 20. 12. 2020 nevrátila. Dopisem naposledy ze dne 29. 4. 2022 byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu. Žalovaná se citovanou smlouvou zavázala k vrácení částky 24 000 Kč a dále k úhradě smluvního úroku z prodlení ve výši 23 % ročně z dlužné částky, v daném případě z částky 24 000 Kč, ode dne následujícího po sjednaném termínu úhrad dluhu, tj. ode dne 21. 12. 2020. Dle evidence žalobce žalovaná na předmětný dluh neuhradila ničeho. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi žalobce a žalovanou (žalobce coby podnikatel a žalovaná coby spotřebitel; § 1810 o. z.) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o zápůjčce podle § 2390 o. z. Žalované byla poskytnuta zápůjčka ve výši 24 000 Kč, kterou měla vrátit do 20. 12. 2020. Jelikož žalovaná poskytnuté peněžní prostředky nevrátila, uložil jí tuto povinnost soud rozsudkem. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o zápůjčce podle § 2390 o. z. Mezi ujednání týkající se placení odškodného spotřebitelem, který neplní svůj závazek, se řadí smluvní úrok z prodlení, jednorázová smluvní pokuta, smluvní pokuta vyjádřená v závislosti na délce porušování závazku a rovněž poplatky za upomínku. Žalobce požaduje po žalované placení smluvního úroku z prodlení ve výši 23 % ročně z dlužné částky ode dne následujícího po sjednaném termínu úhrad dluhu, tj. smluvní úrok z prodlení ve výši 23 % ročně z částky 24 000 Kč od 21. 12. 2020 do zaplacení. Funkcí smluvního úroku z prodlení, obdobně jako u smluvní pokuty, je funkce preventivní, uhrazovací a sankční. Přiměřenost smluvního úroku z prodlení soud poměřoval okolnostmi, za kterých byla smlouva uzavřena, přičemž žalobce poskytl žalované peněžní prostředky v relativně malé výši. Sjednaná výše smluvního úroku z prodlení není podle názoru soudu nepřiměřená (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 438/2005), a proto žalobě v této části vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 8 280,50 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 960 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 24 000 Kč sestávající z částky 2 060 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a z částky 1 030 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 6 050 Kč ve výši 1 270,50 Kč.