19 C 87/2024-23 — Okresní soud v Tachově

Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky , částka, s příslušenstvím, s tím, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli Smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , na jejímž základě žalobkyně dne , datum, žalovanému poskytla částku , částka, , kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení:- zákonného úroku z prodlení z částky , částka- smluvního úroku z částky , částka- účelně vynaložených nákladů ve výši , částka- jednorázové smluvní pokuty ve výši , částka, .Vzhledem k tomu, že žalovaný je rumunským občanem, musel se soud zabývat otázkou, zda má pravomoc ve věci rozhodnout a zda je místně a věcně příslušný. Tuto otázku posuzoval dle smlouvy mezi Českou republikou a Rumunskem o právní pomoci v občanských věcech, publikovaná sdělením č. 1/1996 Sb. Dle článku 50 smlouvy 1. Základní podmínky Smlouvy se řídí právním řádem, na němž se účastníci dohodli. Nedošlo-li ke zvolení práva, řídí se závazkový vztah právním řádem místa, kde byla Smlouva uzavřena. 2. Podmínky uzavření Smlouvy se řídí právním řádem uvedeným v odstavci 1. 3. Pravomoc náleží justičnímu orgánu té smluvní strany, na jejímž území má bydliště, pobyt nebo majetek odpůrce. Příslušný je rovněž justiční orgán smluvní strany, na jejímž území má bydliště nebo pobyt navrhovatel, pokud se na tomto území nachází předmět sporu nebo majetek odpůrce.Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně s žalovaným uzavřela Smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , na jejímž základě žalobkyně dne , datum, žalovanému poskytla částku , částka, , kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne , datum, nevrátil. Dopisem naposledy ze dne , datum, byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu. Žalovaný se citovanou smlouvou zavázal k vrácení částky , částka, a dále:- smluvního úroku ve výši 20,560890 % ročně z dlužné částky, aktuálně žalobkyně eviduje úročenou částku ve výši , částka- jednorázové smluvní pokuty ve výši 2x , částka, tj. , částka, , za prodlení s úhradou splátek, dle bodu 5 úvěrové smlouvy.Žalobkyně eviduje úhrady žalovaného ve výši , částka, .Dle evidence žalobkyně se žalovaná částka sestává z:- dlužných splátek do data zesplatnění úvěru ve výši , částka- úrokového vyrovnání od data poslední splátky do data zesplatnení ve výši , částka- nesplacené jistiny ve výši , částka- smluvní pokuty ve výši , částka- účelně vynaložených nákladů ve výši , částka, .Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 o. z. zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi žalobkyně a žalovaným (žalobkyně coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 o. z.) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 o. z. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši , částka, , který měl vrátit do , datum, . Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil, uložil mu tuto povinnost soud rozsudkem.Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. o. z.), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)]. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o úvěru podle § 2395 o. z.Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 o. z.) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).Sjednaný smluvní úrok ve výši 20,560890 % ročně (dále nárokovaný ve výši 15 / ročně) z částky původní jistiny ve výši , částka, / aktuální úročené částky ve výši , částka, je odpovídající citované judikatuře, a proto soud žalobě v této části vyhověl.Mezi ujednání týkající se placení odškodného spotřebitelem, který neplní svůj závazek, se řadí smluvní úrok z prodlení, jednorázová smluvní pokuta, smluvní pokuta vyjádřená v závislosti na délce porušování závazku a rovněž poplatky za upomínku.V případě nárokovaných účelně vynaložených nákladů ve výši , částka, soud akcentoval jejich výši ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků a k účelu, který mají plnit, tedy uhradit v paušální formě náklady žalobkyně vzniklé s upomínáním žalovaného. V tomto směru soud nepokládá ujednání za nepřiměřené a žalobě v této části vyhověl.Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 438/2005). Soud uvážil výši poskytnutých peněžních prostředků , částka, , výši sankční povinnosti 2x , částka, a dospěl k závěru, že sjednaná smluvní pokuta je přiměřená a tudíž souladná se shora citovanou směrnicí včetně její přílohy.Dále žalobkyně požaduje po žalovaném placení zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ode dne následujícího po splatnosti shora uvedené, soud proto žalobě v této části vyhověl.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.