5 C 49/2024-35 — Okresní soud v Tachově

Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 350 000 Kč s tím, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli Smlouva o úvěru č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , na jejímž základě žalobkyně dne , datum, žalovanému poskytla částku 350 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 329 718,68 Kč, , smluvního úroku z prodlení ve výši 4,9 % ročně z částky 327 634,68 Kč, poplatku za zaslání 3 výzev k úhradě á 500 Kč a poplatku za pojištění úvěru ve výši 292 Kč měsíčně, celkem 584 Kč.2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně s žalovaným uzavřela Smlouva o úvěru č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , na jejímž základě žalobkyně dne , datum, žalovanému poskytla částku 350 000 Kč, kterou žalovaný řádně nesplácel, proto žalobkyně přistoupila ke dni , datum, k zesplatnění úvěru v souladu se smlouvou. Dopisem ze dne , datum, , , datum, , , datum, byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu. Žalovaný se citovanou smlouvou zavázal k vrácení částky 350 000 Kč s úrokovou sazbou 4,9% ročně, dále pojištění úvěru vč. případných poplatků spojených s upomínáním a vymáháním nesplacené části úvěru.5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.8. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným (žalobkyně coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 o. z.) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 o. z. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 350 000 Kč, který měl vrátit v dohodnutých splátkách do , datum, . Jelikož žalovaný řádně a včas neplnil své povinnosti ze smlouvy, přistoupila žalobkyně k zesplatnění úvěru, po jeho zesplatnění žalovaný úvěr i přes písemné výzvy neuhradil. Proto mu soud uložil tuto povinnost rozsudkem.9. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. o. z.), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne , datum, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)]. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o úvěru podle § 2395 o. z. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 o. z.) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, ). Sjednaný smluvní úrok ve výši 4,9 % ročně z částky 350 000 Kč je odpovídající citované judikatuře, a proto soud žalobě v této části vyhověl, když žalobkyně požaduje po žalovaném placení smluvního úroku z prodlení ve výši 4,9 % ročně z částky 327 634,68 Kč, a to ode dne následujícího po splatnosti shora uvedené. Funkcí smluvního úroku z prodlení, obdobně jako u smluvní pokuty, je funkce preventivní, uhrazovací a sankční. Přiměřenost smluvního úroku z prodlení soud poměřoval okolnostmi, za kterých byla smlouva uzavřena (prostřednictvím komunikace na dálku), přičemž žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v malé výši. Sjednaná výše smluvního úroku z prodlení není podle názoru soudu nepřiměřená (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, ), a proto žalobě v této části vyhověl. V případě sjednaného poplatku za výzvu ve výši 500 Kč soud akcentoval jeho sjednanou výši ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků a k účelu, který má plnit, tedy uhradit v paušální formě náklady žalobkyně vzniklé s upomínáním žalovaného. V tomto směru soud nepokládá ujednání za nepřiměřené a žalobě v této části vyhověl. Konečně žalobkyně požaduje po žalovaném placení zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ode dne následujícího po splatnosti shora uvedené, soud proto žalobě v této části vyhověl.10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 49 198,60 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 13 189 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 329 718,68 Kč sestávající z částky 9 620 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 29 760 Kč ve výši 6 249,60 Kč.11. Lhůty k plnění stanovené v tomto rozhodnutí byly žalovanému stanoveny dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.