20 C 321/2020-52 — Okresní soud v Teplicích

1. V souladu s § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) obsahuje tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění. 2. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení ve výroku I shora uvedeného plnění z titulu smluvní pokuty za nevrácení [anonymizována čtyři slova] po předčasném skončení smluvního vztahu. Závazek se žalovaným sjednala právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba] 3. Soud k projednání věci nařídil jednání. Žalobkyně se z účasti omluvila podáním č. l. 49, kde vyslovila souhlas s konáním jednání podmíněný tím, že soud nároku může zcela vyhovět. Podmíněný procesní úkon je přirozeně bez významu a žalobkyně se tak neúčastí připravila o možnosti dalších případných procesních poučení. Žalovaný se nedostavil bez omluvy. 4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou č. l. 27 žalobkyně prokázala odkaz na ceník a smluvní podmínky ohledně povinnosti zaplatit smluvní pokutu, pokud nebude vráceno přijímací zařízení včas a v pořádku, bez upřesnění ve smlouvě. Ujednání je v 8 řádcích textu v závěru smlouvy, font má velikost 1,5mm (verzála„ P“). Ceník ani všeobecné podmínky podpis žalovaného neobsahují. Protokolem č. l. 28 bylo prokázáno převzetí modemu žalovaným dne [datum]. Dopisem bylo prokázáno odstoupení od smlouvy a výzva k vrácení zařízení. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem vypracování i zaslání kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. Již samotným oznamujícím dopisem původního věřitele bylo prokázáno postoupení předmětné pohledávky za žalovanou na žalobkyni (od [právnická osoba]). 5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Pokud se týká částky [částka], zde soud žalobu výrokem I shora zamítnul, neboť takový poplatek nebyl sjednán v textu samotné smlouvy, ačkoliv tomu nic nebránilo a žalobkyně může situaci předčasného ukončení smlouvy a nevrácení poskytnutého zařízení (což je ve většině vztahů prakticky jediná podstatná povinnost odběratele, mimo placení vyúčtování) pravidelně předvídat a tomu uzpůsobit obsahovou stránku smlouvy. V této souvislosti i nadále platí závěry, vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3512/11, dle jehož odůvodnění je absolutně neplatné ujednání ohledně povinnosti, která je sjednána toliko v rámci obecných obchodních podmínek, k nimž žalovaný nepřipojuje svůj podpis, a jako běžný spotřebitel očekává, že ujednání obsahují toliko technické smluvní klauzule, nikoliv podstatnou platební povinnost, resp. v případě sazebníku není zajištěno ani to, že s ním byl žalovaný při kontraktaci seznámen. Pokud žalobkyně argumentuje nepřenositelností těchto závěrů na projednávaný případ s odlišnými skutkovými okolnostmi, soud konstatuje, že je pravdou, že částečně je ujednání obsaženo v samotné smlouvě. Avšak to podstatné – samotná částka – nikoliv. Zde soud odkazuje žalobkyni zejména na právní větu a odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018 ve sp. zn. 32 Cdo 3530/2016. Uvedení výše smluvní pokuty do samotné smlouvy nebrání žádný, nebo přinejmenším pro soud rozpoznatelný, důvod. Původní věřitelka používala paušalizovanou, zaokrouhlenou částku [částka] pro více typů svých zařízení (pro jiná používá [částka]) a to dlouhodobě, nepochybně tedy nebyla tížena častými změnami smluvních pokut. Pokud je pro původní věřitelku důvodem pro takový postup zachování možnosti změny výše smluvní pokuty v průběhu smluvního vztahu, jde opět o zcela lichý argument. Změna v takovém ujednání je pro závazek a spotřebitele podstatná a musí být učiněna v režimu konsenzuálním, nikoliv režimu jednostranné změny navazujícího dokumentu. Pro spotřebitele je však podstatné, zda mu hrozí riziko smluvní pokuty ve výši např. [částka] nebo [částka], aby tomu přizpůsobil své chování k provozovanému zařízení. Nadto není podstatné, kde původní věřitelka ukryla část smluvního ujednání, ale především to, zda s takovou informací byl spotřebitel prokazatelně seznámen při kontraktaci – s tím se však argumentace žalobkyně nevypořádává. Pro rozhodnutí soudu tak již nebylo nezbytné vypořádávat se s dalšími důvody neplatnosti pro takové ustanovení, jako je zejména velikost použitého fontu, která je pro nezanedbatelnou část populace reálnou překážkou toho, aby se s ujednáním v rámci kontraktace seznámili. 6. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. měl žalovanému přiznat k tíži žalobkyně právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení. Žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, tomu odpovídá výrok II shora. 7. Žalovaný by se však navzdory procesnímu úspěchu měl ve svém zájmu zamyslet nad dalšími hrozícími následky pro případ, že si zařízení žalobkyně skutečně ponechal, resp. jí jej nevydal, a nehodlá to v co nejkratší době napravit. Nemusí se totiž jednat o poslední soudní řízení, kterému může žalovaný čelit.