41 C 277/2020-39 — Okresní soud v Teplicích

Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o.s.ř.”). Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 2.000 Kč s tím, že uvedená částka představuje smluvní pokutu za nevrácení zařízení MODEM TECHNICOLOR TC7200 ED3 WIFI EMTA. K vrácení uvedeného zařízení a k zaplacení uvedené smluvní pokuty v případě nesplnění uvedené povinnosti se žalovaný zavázal ve Smlouvě o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací [číslo] která byla mezi účastníky uzavřena dne [datum] ve spojení s všeobecnými obchodními podmínkami. Poskytování služeb bylo ukončeno na základě odstoupení od smlouvy ze dne [datum] [právnická osoba] postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] a tuto skutečnost mu písemně oznámila. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a o. s. ř. vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, ačkoliv mu žaloba společně s výzvou k vyjádření byla doručena dne [datum] postupem uvedeným v ust. § 49 odst. 4 o. s. ř., a to na adresu pro doručování (trvalé bydliště – [ulice a číslo], [obec]) dle ust. § 46b písm. a) o. s. ř.. Žalobkyně souhlasila s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Po posouzení předložených listinných důkazů učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] uzavřena Smlouva o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací. Smlouva obsahovala prohlášení, že se účastník seznámil a souhlasí se Všeobecnými podmínkami pro poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací. Podle těchto Všeobecných podmínek poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací byl žalovaný povinen vrátit do 7 dnů od data ukončení smlouvy zařízení, které jí bylo dočasně poskytnuto za účelem užívání služby poskytované žalovanému žalobkyní a pro případ nesplnění této povinnosti žalovaného má žalobkyně právo vyúčtovat žalovanému jednorázovou smluvní pokutu ve výši 2.000 Kč za nevrácené zařízení. Smlouva byla ukončena na základě odstoupení žalobkyně od smlouvy ke dni [datum], ale žalovaný žalobkyni poskytnuté zařízení dosud nevrátil. O postoupení pohledávky evidované za žalovaným na základě smlouvy ze dne [datum] byl žalovaný informován dopisem ze dne [datum]. Zároveň byl žalovaný vyzván k zaplacení zbytku evidované pohledávky. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žalobě není možné vyhovět, a to s odkazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum] pod sp. zn. I. ÚS 3512/2011. V daném případě se jedná o spotřebitelský vztah mezi žalobkyní a žalovaným a žalovanému, jako spotřebiteli, se tak dostává zvláštní ochrany. Smluvní pokuta, jejíž úhrady se žalobkyně žalobou domáhá, sice byla zanesena ve smlouvě, avšak toliko větou„ Poskytovatel je oprávněn požadovat smluvní podkutu dle ceníku.“. Žalovaný neměl žádnou možnost tuto předem připravenou, formulářovou smlouvu či ceník ovlivnit, nebo se domoci jejich změny. Na tomto místě je možné spolu s Ústavním soudem konstatovat, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/2011). Ujednání o smluvní pokutě tak soud považuje za neplatné, neboť ačkoliv je ve smlouvě uvedeno, postrádá určení výše této pokuty, a tak žalovaný svým podpisem s výší této pokuty nevyjádřil svůj souhlas. Proto soud žalobu výrokem I. rozsudku zamítl. Vzhledem k tomu, že jde o právní posouzení nároku, nebylo, dle názoru soudu, třeba ve věci nařizovat jednání, neboť žalobkyně rozhodnutím ve smyslu ust. § 115a o.s.ř. nebyla na svých procesních právech nikterak zkrácena a její případná účast při jednání by neměla vliv na výsledek řízení. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovanému, který byl ve sporu zcela úspěšný a tudíž by měl právo na náhradu svých nákladů v řízení vynaložených, dle obsahu spisu žádné takovéto náklady nevznikly, když zůstal po celou dobu trvání řízení zcela pasivní.