12 C 204/2021-17 — Okresní soud v Třebíči

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku celkem 16 790 Kč s příslušenstvím z titulu splnění obsahu smlouvy o zápůjčce, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným. 2. Se souhlasem obou procesních stran soud ve věci jednal a rozhodoval bez nařízení jednání. Žalovaný zůstal ve věci bez vyjádření. 3. Soud, vycházeje ze znění podané žaloby, provedl dále dokazování zejména smlouvou o zápůjčce a všeobecných obchodních podmínek, výpisu z účtu žalobkyně dokládající poskytnutí Jistiny, kopie upomínek zaslaných žalovanému jako náklad spojený s uplatněním pohledávky, kopie předžalobní výzvy – podacího archu. 4. Po zhodnocení všech shora uvedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti učinil soud následující závěry o skutkovém stavu věci: Mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem došlo dne 1. 10. 2019 k uzavření smlouvy o zápůjčce, jejímž předmětem byla finanční částka ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se podpisem této smlouvy mimo jiné zavázal vrátit tuto částku žalobkyni do 25. 12. 2019 za poplatek 3 250 Kč. Žalovaný, přestože předmět půjčky řádně převzal při podpisu smlouvy, i přes výzvu žalobkyni neuhradil ničeho a žalobkyně ve smyslu smluvních podmínek proti němu žalobkyně uplatnila právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 4 040 Kč. 5. Po právní stránce soud posuzoval věc podle ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, a ve vztahu k úroku z prodlení podle ustanovení § § 1802 občanského zákoníku. 6. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Žalobkyně jako věřitel v rámci předmětných smluvních závazkových vztahů mezi procesními stranami dostála povinnostem, které jí ukládá shora uvedené zákonné ustanovení, jakož i svým povinnostem smluvním. Žalovaný však nesplnil základní povinnost dlužníka obsaženou ve výše uvedeném zákonném ustanovení, když žalobkyni řádně, včas, resp. dohodnutým způsobem předmět zápůjčky nevrátil. Proto soud tuto povinnost uložil žalovanému k návrhu žalobkyně výrokem I. tohoto rozsudku, to včetně zákonného úroku z prodlení. 7. Jiná je situace ohledně žalobou uplatněných nároků na zaplacení administrativního poplatku. Tato částka nebyla žalovanému reálně vyplacena, uzavření smlouvy o zápůjčce se časově shoduje s vyplacením sjednané výše půjčky a ze strany právního předchůdce žalobkyně nedošlo vůči žalovanému k žádnému plnění, které by placení takovéto úplaty odůvodňovalo. K otázce takovéhoto sjednaného plnění se již v rámci řízení o předběžné otázce analogicky vyslovil Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci vedené u něj pod č.j. C – 377/14, ve kterém mimo jiné dospěl k závěru, že článek III. písm. l) a článek 10 odst. 2 jakož i bod I. přílohy I. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Tento rozsudek plně dopadá i na projednávanou věc a soud proto dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na zaplacení administrativního poplatku ve výše uvedené smlouvě není dán. 8. Analogicky v kontextu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 pak soud zamítl žalobu i co do smluvní pokuty, neboť v rámci spotřebitelských smluv takovéto ujednání zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné. V projednávané věci se jednalo o spotřebitelské smlouvy, obsahující odkaz na všeobecné obchodní podmínky, jejichž součástí bylo právě ujednání o smluvním úroku, absentující podpis žalovaného. Ujednání o smluvním úroku tak bylo sjednáno v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, a je tedy neplatné. 9. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť každý z účastníků měl ve věci úspěch pouze částečný a dle názoru soudu tak povaze věci nejlépe odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.