12 C 230/2021-21 — Okresní soud v Třebíči

<b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 3 048 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu jízdného, přirážky k jízdnému za použití prostředku hromadné dopravy provozované žalobkyní. V rámci zjišťovaného skutkovému stavu věci soud po provedeném řízení učinil závěr, že žalovaný dne 4. 4. 2021 a 28. 4. 2021 použil ke své přepravě dopravní prostředek provozovaný žalobkyní, přičemž se však nemohl přepravcem pověřené osobě prokázat platným jízdním dokladem a doložit tím, že uhradil předepsané tarifní jízdné. Přestože tím žalovanému vznikla povinnost uhradit řádné jízdné i přirážku k jízdnému, je s úhradou těchto peněžitých plnění v prodlení a je tak kromě těchto částek povinen hradit i zákonný úrok z prodlení. Po právní stránce soud posuzoval věc podle ustanovení § 3 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, ustanovení § 37 odst. 4, 5 a 6 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, ustanovení § 18a zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě v platném znění a otázku úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. O nákladech řízení rozhodl soud na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci ovládající předmětné řízení, obsažené explicitně v ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Plně úspěšné žalobkyni ve věci pak byla proti žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení, spočívající toliko v náhradě zaplaceného soudního poplatku jako hotového výdaje, když ostatní účtované položky v podobě odměny advokáta a jeho režijních paušálů za poskytnuté úkony právní služby dle advokátního tarifu neshledal náklady vynaloženými účelně. V této souvislosti vycházel ze skutečnosti, že žalobkyně je veřejnoprávním subjektem (akciovou společností ve vlastnictví Statutárního města Brna), u Okresního soudu v Třebíči vede velké množství sporů, jejichž předmětem jsou pouze pohledávky vzniklé z nezaplaceného jízdného. Žalobkyně by tak měla disponovat personálními, technickými i jinými zdroji potřebnými pro výkon podnikání, tedy i pro soudní uplatňování pohledávek. Žalobkyně své nároky uplatňuje vzorovým návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, v němž její právní zástupce mění jen identifikační údaje žalované strany, specifikaci a výpočet dluhu. K podávání těchto typizovaných žalob (jejichž vyplnění je zjevně rutinní činností, nevyžadující žádné odborné znalosti a lze je generovat automaticky příslušným počítačovým programem) tak je neúčelné najímat advokáta a jeho odměnu a paušální a hotové výdaje za zastupování účastníka nelze žalobkyni přiznat. Uvedené rozhodnutí dle názoru soudu obsahově koresponduje se smyslem stávající judikatury Ústavního soudu ČR, ve vztahu k účelně vynaloženým nákladům ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., za které lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu.