7 C 126/2021-30 — Okresní soud v Třebíči

<b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 7 933 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 7. 2. 2020 mezi žalobkyní (dříve též pod názvy [právnická osoba] nebo [právnická osoba]) a žalovaným. Smlouva byla uzavřena elektronickými prostředky komunikace na dálku. Na základě uvedené smlouvy byly žalobkyní žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 5 000 Kč, a to převodem na účet č. [bankovní účet]. Žalovaný se ve smlouvě zavázal splatit úvěr nejpozději dne 6. 3. 2020 společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 828 Kč. Žalovaný však úvěr ani poplatek za jeho poskytnutí do dne podání žaloby žalobkyni neuhradil. Dle čl. IX.1.a. smlouvy o úvěru vznikl žalobkyni v důsledku prodlení žalovaného nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 5 000 Kč od 7. 3. 2020 do 13. 10. 2020 v celkové výši 1 105 Kč. Soud usnesením ze dne 11. 6. 2021, č. j. 7 C 126/2021-10, vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké informace byly získány o schopnosti žalovaného splácet úvěr a aby označila důkazy k prokázání těchto svých tvrzení, jinak může být se svojí žalobou neúspěšná. Žalobkyně v podání ze dne 23. 6. 2021 uvedla, že úvěruschopnost žalovaného posoudila výpisem z jeho účtu za měsíc leden 2020, výpisem z databáze EUCB a CRIF, z nichž nebylo zjištěno, že by žalovaný měl nějaký úvěr po splatnosti. Žalobkyně dále soudu předložila též výplatní pásky žalovaného za měsíce listopad a prosinec 2019 a leden 2020. Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 7. 2. 2020 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo]. Žalobkyně žalovanému na základě této smlouvy poskytla finanční hotovost ve výši 5 000 Kč za souhrnný poplatek ve výši 1 828 Kč. Žalovaný se zavázal celkovou dlužnou částku ve výši 6 828 Kč. Doba trvání úvěru byla sjednána na 28 dní. Ve smlouvě byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení, a to za každý den prodlení. Žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného dotazy do registrů dlužníků, výpisem z účtu žalovaného a jeho výplatními páskami za poslední 3 měsíce. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil podle ust. § 2395 a násl., § 2048 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Otázku úroku z prodlení pak soud posuzoval dle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Ačkoli žalobkyně dostála všem svým povinnostem, jež jí ukládá citované ustanovení § 2395 o.z. a jemu následující, jakož i sjednaným povinnostem smluvním, žalovaný ji porušováním sjednaných podmínek smlouvy o úvěru přiměl k jeho zesplatnění, přičemž přes kvalifikovanou výzvu do dnešního dne nepoukázal žalobkyni splatnou finanční hotovost a dostal se tak do prodlení se splněním tohoto svého závazku. Před uzavřením smlouvy přitom žalobkyně dostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Mezi smluvními stranami byl též platně sjednán poplatek za jeho uzavření a též ujednání o smluvní pokutě neodporuje zákonu a bylo sjednáno platně. Vzhledem k tomu, že rozsah žalobou uplatněného nároku specifikovaný ve výroku I. tohoto rozsudku nebyl žalovaným v řízení nikterak zpochybněn, soud jej má za prokázaný listinami předloženými žalobkyní a v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními, uložil soud žalovanému povinnost k jeho úhradě k návrhu žalobkyně výrokem I. tohoto rozsudku. V části žaloby týkající se příslušenství pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení má pak soud za zcela prokázané, že žalovaný se neuhrazením dlužné částky dostal do prodlení s plněním peněžitého závazku. Žalobkyně tak důvodně ve smyslu shora uvedeného zákonného ustanovení uplatnila proti žalovanému i právo na zaplacení úroku z prodlení z části v kapitalizované podobě. Výše tohoto úroku přitom odpovídá ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto žalobě i v této části vyhověl s odkazem na citované ust. § 1970 o.z. Žalobkyně při vyčíslení náhrady nákladů řízení vycházela z odměny právní zástupkyně za jeden úkon právní služby ve výši 1 000 Kč a dále z paušální sazby náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (dle § 13 odst. 3 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále též jen„ AT“). Soud však dospěl k závěru, že co do výpočtu odměny právní zástupkyně žalobkyně a výše náhrady jejích hotových výdajů za právní úkony učiněné do podání žaloby včetně je třeba postupovat podle § 14b AT ve znění vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 120/2014 Sb., neboť toto řízení bylo zahájeno po 30. 6. 2014, a to návrhem podaným na ustáleném vzoru, přičemž předmětem plnění není částka převyšující 50 000 Kč. Obdobné nároky totiž žalobkyně uplatňuje u zdejšího soudu opakovaně. Jsou tedy naplněny všechny předpoklady obsažené v § 14b odst. 1 písm. a) až c) AT. Podle § 14b odst. 1 bodu 2 AT tedy žalobkyni přísluší náhrada nákladů vynaložených na zastupování advokátkou spočívající v odměně advokátky za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění před podáním žalobního návrhu, podání soudu s návrhem ve věci samé) ve výši 600 Kč (tedy 200 Kč za každý z těchto úkonů), dále pak paušální náhrada hotových výdajů právní zástupkyně, a to ve výši 100 Kč v souvislosti s každým úkonem právní služby (§ 14b odst. 5 písm. a/AT), celkem 300 Kč. Podle § 137 odst. 3 o. s. ř. přísluší žalobkyni náhrada za daň z přidané hodnoty, jíž je zástupkyně žalobkyně plátkyní, a to ve výši 21 % z odměny a paušálních náhrad, tedy 189 Kč Náklady právního zastoupení žalobkyně tak činí 1 089 Kč a náklady řízení (s připočtením zaplaceného soudního poplatku 400 Kč) celkově 1 489 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen uhradit k rukám právní zástupkyně žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v obecné lhůtě dle ust. § 160 odst. 1, věta první o.s.ř.