7 C 132/2020-15 — Okresní soud v Třebíči

Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 9. 3. 2020 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 21 317 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy uzavřené dne 23. 6. 2016 mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovanou. Na základě této smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalované poskytovat služby v rámci členství v programu [anonymizováno]. Poskytování těchto služeb spočívalo v předání zařízení žalované za účelem dočasného užívání bez nároku na následný odkup. Žalovaná se za to zavázala právní předchůdkyni žalobkyně hradit měsíční členský poplatek v rámci členství v programu [anonymizováno]. Pro případ nevrácení předaného zařízení byla žalovaná povinna žalobkyni uhradit cenu zařízení. Žalovaná uhradila první dlužnou fakturu dne 28. 6. 2016. Právní předchůdkyně žalobkyně žalované předala zařízení, a sice mobilní telefon [anonymizováno 5 slov]), jak vyplývá z předávacího protokolu. Zařízení bylo žalované přenecháno na dobu 104 týdnů. Ze strany žalované však nedošlo ani k částečnému uhrazení následujících splatných faktur: [číslo] vystavena dne 13. 4. 2017 na částku 1 190 Kč se splatností dne 23. 4. 2017, [číslo] vystavena dne 13. 5. 2017 na částku 1 190 Kč se splatností dne 23. 5. 2017 [číslo] vystavena dne 25. 10. 2017 na částku 15 367 Kč se splatností dne 4. 11. 2017, [číslo] vystavena dne 13. 8. 2017 na částku 1 190 Kč se splatností dne 23. 8. 2017, [číslo] vystavena dne 13. 7. 2017 na částku 1 190 Kč se splatností dne 23. 7. 2017 a [číslo] vystavena dne 13. 6. 2017 na částku 1 190 Kč se splatností dne 23. 6. 2017. Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovanou byla postoupena žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ke dni 22. 1. 2020. Tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 24. 1. 2020. Soud po provedeném řízení vycházel při svém rozhodování z listin předložených žalobkyní, a sice z předávacího protokolu, z podmínek členského programu Alza, z dlužných faktur specifikovaných v předchozím odstavci, z předžalobní výzvy k úhradě dluhu včetně dokladu o jejím odeslání, ze smlouvy o postoupení pohledávky a z přílohy ke Smlouvě o postoupení pohledávky. Po zhodnocení všech shora uvedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti učinil soud následující závěry o skutkovém stavu věci: Na podkladě stranami řádně uzavřené smlouvy ze dne 23. 6. 2016 byly žalované poskytovány služby členství v programu [anonymizováno], na základě které jí byl za měsíční členský příspěvek předán k užívání mobilní telefon [anonymizováno 5 slov]). Žalovaná však i přes výzvu členské příspěvky fakturované shora specifikovanými daňovými doklady v celkové částce 21 317 Kč žalobkyni, ani její právní předchůdkyni, neuhradila. Jelikož se žalovaná s úhradou tohoto peněžitého plnění ocitla v prodlení, je kromě dlužné částky měsíčních příspěvků povinna hradit i tzv.„ zákonný“ úrok z prodlení ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení žalované. Po právní stránce soud posuzoval věc podle ustanovení § 2201 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, otázku úroků z prodlení dle ust. § 1970 cit. zákona. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. soud v projednávaném případě neshledal. Žalobkyně při vyčíslení náhrady nákladů řízení vycházela z odměny právního zástupce za jeden úkon právní služby ve výši 1 980 Kč a dále z paušální sazby náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (dle § 13 odst. 3 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále též jen„ AT“). Soud však dospěl k závěru, že co do výpočtu odměny právního zástupce žalobkyně a výše náhrady jeho hotových výdajů za právní úkony učiněné do podání žaloby včetně je třeba postupovat podle § 14b AT ve znění vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 120/2014 Sb., neboť toto řízení bylo zahájeno po 30. 6. 2014, a to návrhem podaným na ustáleném vzoru, přičemž předmětem plnění není částka převyšující 50 000 Kč. Obdobné nároky totiž žalobkyně uplatňuje u zdejšího soudu opakovaně (např. pod sp. zn. 12 C 197/2020 nebo 7 C 124/2020). Jsou tedy naplněny všechny předpoklady obsažené v § 14b odst. 1 písm. a) až c) AT. S ohledem na shora uvedené soud ve věci plně úspěšné žalobkyni přiznal proti žalované právo na náhradu nákladů řízení, vyčíslenou jako součet následujících položek: 1. soudní poplatek ve výši 853 Kč, 2. odměna advokáta ve smyslu ustanovení § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve výši 3 x 300 Kč za tři poskytnuté úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní upomínka a písemné podání soudu týkající se věci samé), 3. 3 x 100 Kč jako paušální částky náhrady výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, příslušející jednotlivě za shora uvedené úkony právní služby. Shora přiznané náklady řízení (s výjimkou zaplaceného soudního poplatku jako hotového výdaje) jsou dále navýšeny o 21% jako částku odpovídající sazbě daně z přidané hodnoty, neboť právní zástupce žalobkyně je coby registrovaný plátce daně z přidané hodnoty povinen tuto daň odvést dle zvláštního právního předpisu. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.