21 C 61/2021-83 — Okresní soud v Třebíči

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 29. 9. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 46 286 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 50 023 Kč ve výši 8,25% ročně od 1. 11. 2020 do 19. 1. 2021 ve výši 917,09 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 46 286 Kč ve výši 8,25% ročně od 20. 1. 2021 do zaplacení, pohledávku ve výši 15 432,13 Kč, úrok ve výši 95,92% p.a. z částky 39 631,44 Kč od 30. 9. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 30. 9. 2020 dosáhne částky 188 870 Kč. 2. Žalovaný se k jednání soudu nařízenému na 27. 1. 2022 nedostavil, přestože k němu byl řádně předvolán, a nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Soud proto věc projednal v jeho nepřítomnosti. 3. Soud provedl dokazování zejména – smlouvou o úvěru [číslo] přihláškou žalovaného do skupinového pojištění schopnosti splácet úvěry, oznámením žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru, dodejkou k Oznámení žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru, dokladem o vyplacení úvěru – otiskem dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu žalobkyně prokazující vyplacení úvěru, formulářem hodnocení klienta, ověřením v registru [příjmení] – bez negativního příznaku, ověřením v registru NRKI – bez negativního příznaku, doklady vztahujícími se k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, žádostí žalovaného o odklad splátek, oznámením žalobkyně o provedeném odkladu splátek s upraveným splátkovým kalendářem, kartou klienta, výzvou k zaplacení dlužné splátky s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru zaslaná žalovanému, oznámením o zesplatnění úvěru, předžalobní výzvou, podacím archem k předžalobní výzvě. 4. Z těchto důkazů soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 11. 5. 2018 dle § 2395 a následujících občanského zákoníku uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 40 000 Kč a tato částka byla žalovanému vyplacena dne 18. 11. 2019. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr, úrok ve výši 95,92% p.a. a pojištění úvěru (458 Kč měsíčně), tedy celkem 179 376 Kč splácet v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 3 737 Kč, splatných vždy do 22. dne každého kalendářního měsíce počínaje prosincem 2019. Schopnost žalovaného úvěr splatit byla žalobkyní ověřena z dokladů o jeho příjmech, výpisu z bankovního účtu žalovaného, jeho prohlášení i z údajů v nebankovních registrech. Žalovaný svoje závazky vyplývající ze smlouvy řádně neplnil a na splnění svých závazků ze smlouvy o úvěru dosud zaplatil pouze 5 splátek po 3 737 Kč, tedy celkem 18 685 Kč. V souladu se smluvním ujednáním účastníků prohlásila žalobkyně úvěr za splatný ke dni 1. 11. 2020. K tomuto dni činila nová jistina úvěru 45 827,27 Kč. V důsledku prohlášení úvěru za splatný vzniklo žalobkyni dle smlouvy právo na zaplacení sjednané smluvní pokuty ve výši 15 432,13 Kč, dlužného pojistného 458 Kč a 95,92% smluvních úroků z částky 39 631,44 Kč, jako původní jistiny. 5. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. 6. Zde soud odkazuje na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2019, č.j. 25 Co 296/2019-95, v rámci kterého odvolací soud zcela v souladu s rozhodnutím Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 2. 11. 2018, č.j. 7 C 174/2018-63 dovodil, že s ohledem na úvěrovou sazbu sjednanou ve smlouvě (97,09%) je nutno považovat úvěrovou smlouvu jako celek za absolutně neplatnou. Zejména soud shledal, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Nerovnováha je v dané věci tak významná, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit jako obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, když obecná ustanovení občanského zákoníku, vyjádřená v hlavě I., je nutné používat a musejí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Žalobkyně je profesionálem na trhu v poskytování úvěru a její konání, pokud požaduje úroku z půjčené částky více než 90%, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost, popř. tíseň, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí až nebezpečné. Jde v podstatě o obchod s chudobou a jednání věřitele nemůže požívat právní ochrany. Výše uvedené okolnosti pak dle odvolacího soudu brání tomu, aby ujednání o výši úroku mohlo být v přezkoumávané věci oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy. 7. Jelikož shora uvedené rozhodnutí zcela dopadá na projednávanou věc, dovodil soud, že mezi účastníky uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatným právním jednáním a že vztah účastníků je nutno posoudit dle příslušných ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a násl. OZ). Žalovanému tak na úkor žalobkyně vzniklo pouze bezdůvodné obohacení, a to ve výši dopovídající neuhrazené zbylé části původní jistiny ve výši 21 315 Kč, včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení. Jelikož pak žalovaný doposud uvedenou částku žalobkyni nevrátil, uložil mu soud tuto povinnost výrokem I. rozsudku. Výrokem II. pak soud zbylou část žalobou uplatněného nároku s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy jako nedůvodnou zamítnul. 8. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť každý z účastníků měl ve věci úspěch pouze částečný. Převážně úspěšný byl v řízení žalovaný a obecně by mu tak příslušelo právo na náhradu části nákladů řízení. Protože však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.