7 C 26/2022-22 — Okresní soud v Třebíči

<b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 1 077 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu jízdného a přirážky k jízdnému za použití prostředku hromadné dopravy provozovaného právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]). V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. ohledně tohoto postupu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). V rámci zjišťovaného skutkového stavu věci soud po provedeném řízení učinil závěr, že žalovaná dne 18. 3. 2019 použila ke své přepravě dopravní prostředek provozovaný právní předchůdkyní žalobkyně, přičemž se však nemohla přepravcem pověřené osobě prokázat platným jízdním dokladem a doložit tím, že uhradila předepsané tarifní jízdné. Žalované tím vznikla povinnost uhradit nejen řádné jízdné v částce 77 Kč, ale i přirážku k jízdnému ve výši 1 000 Kč. Žalovaná je s úhradou tohoto peněžitého plnění v prodlení a je tak kromě uvedené částky povinna žalobkyni uhradit i zákonný úrok z prodlení. Po právní stránce soud posuzoval věc podle ustanovení § 3 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, ustanovení § 37 odst. 4, 5 a 6 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, ustanovení § 18a zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě v platném znění a dále podle ustanovení § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a otázku úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 téhož právního předpisu ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně při vyčíslení náhrady nákladů řízení vycházela z odměny právní zástupkyně za jeden úkon právní služby ve výši 1 000 Kč (tedy ve smyslu § 7 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále též jen„ AT“) a dále z paušální sazby náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (dle § 13 odst. 3 AT). Soud však dospěl k závěru, že co do výpočtu odměny právního zástupce žalobkyně a výše náhrady jeho hotových výdajů za právní úkony učiněné do podání žaloby včetně je třeba postupovat podle § 14b AT ve znění vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 120/2014 Sb., neboť toto řízení bylo zahájeno po 30. 6. 2014, a to návrhem podaným na ustáleném vzoru, přičemž předmětem plnění není částka převyšující 50 000 Kč. Obdobné nároky (tedy nároky vyplývající z právních vztahů založených obdobnými pojistnými smlouvami) přitom žalobkyně uplatňuje u zdejšího soudu opakovaně. Jsou tedy naplněny všechny předpoklady obsažené v § 14b odst. 1 písm. a) až c) AT. Podle § 14b odst. 1 bodu 3 AT tedy žalobkyni přísluší náhrada nákladů vynaložených na zastupování advokátkou spočívající v odměně advokátky za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva a podání žalobního návrhu) ve výši 600 Kč (tedy 200 Kč za každý z těchto úkonů), dále pak paušální náhrada hotových výdajů právní zástupkyně, a to ve výši 100 Kč v souvislosti s každým úkonem právní služby (§ 14b odst. 5 písm. a) AT), celkem 300 Kč. Daň z přidané hodnoty, které je zástupkyně žalobkyně plátcem, činí 189 Kč Náklady právního zastoupení žalobkyně tak činí 1 089 Kč a náklady řízení (s připočtením zaplaceného soudního poplatku 400 Kč) celkově 1 489 Kč. Shora přiznané náklady řízení (s výjimkou zaplaceného soudního poplatku jako hotového výdaje) jsou dále navýšeny o 21 % jako částku odpovídající sazbě daně z přidané hodnoty, neboť právní zástupkyně žalobkyně je coby registrovaný plátce daně z přidané hodnoty povinna tuto daň odvést dle zvláštního právního předpisu. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokátky žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.