21 C 2/2023-136 — Okresní soud v Třebíči

1. Předmětem řízení je nárok žalobce na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení a smluvním úrokem z titulu smluv o (zá)půjčce uzavřených mezi fyzickými osobami, a to dne 4. 2. 2010, na základě které žalobce poskytl žalované finanční prostředky ve výši 100 000 Kč, dne 24. 5. 2010 žalobce poskytl žalované finanční prostředky ve výši 30 792 Kč, dne 26. 5. 2010 žalobce poskytl žalované finanční prostředky ve výši 128 813 Kč, dne 10. 8. 2010 žalobce poskytl žalované finanční prostředky ve výši 21 500 Kč a dne 15. 12. 2011 žalobce poskytl žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná si tedy od žalobce zapůjčila částku v celkové výši 291 105 Kč. Žalovaná právním jednáním dne 14. 1. 2014 dluh písemně uznala co do důvodu a výše a zavázala se žalobci vrátit finanční prostředky do šesti měsíců ode dne podpisu uznání dluhu, tj. do dne 14. 7. 2014. Na základě tohoto písemného dokumentu s názvem uznání dluhu má žalobce za to, že dluh v rozsahu uznání trvá, žalovaná do dnešního dne ani přes opakované výzvy zapůjčené finanční prostředky žalobci nevrátila. Smluvní strany se současně dohodly na tom, že žalobce je oprávněn, kromě zákonných úroků z prodlení, požadovat i sankční úroky ve výši 0,05 % denně. Žalobce zaslal žalované prostřednictvím svého právního zástupce dne 19. 10. 2022 předžalobní upomínku, kterou žalovaná obdržela, avšak ani poté žalovaná půjčku žalobci nevrátila.2. Proti platebního rozkazu vydanému zdejším soudem dne 3. 2. 2023 pod č.j. 21 C 2/2023-19 podala žalovaná včasný odpor, který odůvodnila tím, neuznává nárok žalobce na zaplacení žalované částky, a to ani z části, z důvodu námitky promlčení, kterou tímto současně vznesla. Odkázala na § 558 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. s tím, že v době sepisu/podpisu uznání dluhu nevěděla o promlčení, přičemž z tohoto důvodu nelze považovat předloženou listinu, o kterou žalobce svůj nárok opírá, za řádné uznání dluhu se všemi náležitostmi. Z obsahu listiny též nevyplývá příslib dlužníka dluh zaplatit, a proto ji nelze považovat za platné uznání dluhu. Z uvedeného důvodu žalovaná navrhla, aby žaloba byla zamítnuta.3. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Z listiny označené jako uznání dluhu, podepsané dne 14. 1. 2014 žalovanou jakožto dlužníkem, vyplývá, že mezi žalobcem jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem byly uzavřeny ústní smlouvy o půjčce v celkové výši 291 105 Kč s tím, že půjčka byla dlužníkovi poskytnuta tak, že dne 4. 2. 2010 byla dlužníkovi předána částka 100 000 Kč, dne 24. 5. 2010 částka ve výši 30 792 Kč, dne 26. 5. 2010 částka ve výši 128 813 Kč, dne 10. 8. 2010 částka ve výši 21 500 Kč a dne 15. 12. 2011 byla převedena na účet dlužníka částka ve výši 10 000 Kč. Žalovaná jakožto dlužník prohlásila a svým podpisem stvrdila, že svůj dluh uznává co do důvodu a výše a zavazuje se jej věřiteli zaplatit nejpozději do 6 měsíců ode dne podpisu uznání tohoto dluhu. Též bylo sjednáno v rámci tohoto uznání dluhu, že pokud dlužník celý dluh do uvedené lhůty neuhradí, je věřitel oprávněn kromě zákonných úroků z prodlení požadovat i sankční úroky ve výši 0,05 % denně. Uznání dluhu bylo podepsáno dlužníkem a též v rámci opravy lhůty splatnosti dluhu i věřitelem. Mezi účastníky bylo nesporné, že byly uzavřeny smlouvy o půjčce, na něž byla žalobcem plněna žalované celková částka 291 105 Kč. Za nespornou skutečnost označili účastníci při jednání soudu též uznání dluhu sepsaného dne 14. 1. 2014. Žalovaná soudu předložila kopii a následně i originál „úhrady půjčky“, dle které měla být na účet (žalobce) vložena částka 10 000 Kč v září 2018, dále předána osobně žalobci částka 2 000 Kč v říjnu 2018 a též předána osobně částka 150 000 Kč, a to dne 29. 11. 2018 s dovětkem, že žalobce jakožto věřitel potvrzuje zaplacení celého dluhu. Z uvedené úhrady však nevyplývá, že tyto finanční prostředky jsou hrazena na půjčky uvedené v uznání dluhu ze dne 14. 1. 2014. Po předložení originálu této kvitance bylo zjištěno, že tato je sepsaná na zadní straně uznání dluhu, který byl sepsán dne 18. 6. 2018 podepsaného žalovanou, jíž byl uznán dluh v celkové výši 162 292 Kč. Žalovaná též při jednání soudu k uvedené kvitanci sdělila, že věta potvrzující doplacení celého dluhu byla dopsána žalobkyní jinou tužkou, neboť žalobce právě telefonoval a držel původní tužku. Z výpisu osobního účtu žalobce vedeného u , právnická osoba, ., IČO , IČO, , č. ú. , tel. číslo, /0800 za období od 1. 9. 2018 do 30. 9. 2018 vyplynulo, že v tomto období nebyla na tento účet vložena částka 10 000 Kč za účelem úhrady dluhu. Ze sdělení České spořitelny, a.s., též vyplynulo, že na dalších účtech vedených na jméno žalobce, a to běžného devizového účtu č. , č. účtu, a vkladového účtu č. , č. účtu, nebyl v období září 2018 žádný účetní pohyb. Též na majetkovém účtu investičních nástrojů č. , hodnota, vedeného na jméno žalobce nedošlo v tomto období k žádnému pohybu. V řízení bylo též prokázáno, že mezi účastníky stále probíhá exekuce o zaplacení částky 162 000 Kč s příslušenstvím, vedená u pověřeného soudního exekutora , tituly před jménem, , jméno FO, , , Anonymizováno, úřad , adresa, , pod sp. zn. , spisová značka, . Exekučním titulem je rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 5. 2006, č.j. 8 C 65/2006-25, vykonatelný dne 28. 12. 2006. Z vyjádření žalované vyplynulo, že na probíhající exekuci hradila částky žalobci osobně, neboť to pro něj bylo lepší než přes exekutora. Z předložených kopií SMS zpráv od žalované žalobci v období od 4. 11. 2019 do 25. 2. 2020 vyplývá, že mezi účastníky probíhala komunikace s cílem úhrady dluhu, ovšem z obsahu těchto zpráv se podává, že se účastníci nesetkali, neboť termíny byly neustále odkládány.4. Podle § 110 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.) bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty.5. Podle § 558 obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.6. Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.7. Podle § 658 odst. 1 obč. zák. při půjčce peněžité lze dohodnout i úroky.8. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Mezi účastníky bylo nesporné, že mezi nimi jako fyzickými osobami došlo k ústnímu uzavření smluv o půjčce, na které žalobce žalované poskytl částku celkem 291 105 Kč, přičemž uvedené půjčky byly uzavřeny dne 4. 2. 2010, dne 24. 5. 2010, dne 26. 5. 2010, dne 10. 8. 2010 a dne 15. 12. 2011. Účastníci též v řízení nezpochybnili listinu označenou jako uznání dluhu sepsanou dne 14. 1. 2014, podle níž uznává žalovaná jakožto dlužník dluh za žalobcem jakožto věřitelem v celkové výši 291 105 Kč, co do důvodu a výše, a zavazuje se jej žalobci zaplatit do šesti měsíců ode dne podpisu tohoto uznání dluhu. Z obsahu uvedeného uznání dluhu vyplývá, že žalovaná jakožto dlužník písemně uznala svůj dluh, který jí vznikl na základě shora uvedených smluv o půjčce v celkové výši 291 105 Kč. Soud má za to, že dluh v době jeho uznání žalovanou trval. Pokud se týče žalovanou namítaného nedostatku splatnosti dluhu, který nevyplývá z uzavřených smluv o půjčce, tak je třeba na daný případ pohlížet tak, že splatnost dluhu byla dohodnuta ve prospěch věřitele (ponechána na jeho vůli), a proto mohl věřitel dlužníka požádat o jeho splnění kdykoli, z toho pak plyne ten důsledek, že za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby je třeba považovat den, který následuje po vzniku dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008). Na uvedené navazující námitka žalované, že v době uznání dluhu nevěděla, že uplynula tříletá promlčecí doba (srov. § 101 obč. zák.) u smluv uzavřených dne 4. 2. 2010, dne 24. 5. 2010, dne 26. 5. 2010 a dne 10. 8. 2010, a proto nelze listinu označenou jako uznání dluhu považovat za platné uznání dluhu, není relevantní. Podle soudní judikatury z ustanovení § 110 odst. 1 obč. zák. nevyplývá, že by nebylo možno uznat již promlčený dluh. Uznání promlčeného dluhu není v tomto ohledu ani vázáno na vědomost dlužníka o tom, že dluh je promlčen. Jinak řečeno, uznání dluhu založí podle ustanovení § 110 odst. 1 obč. zák. běh nové desetileté promlčecí doby bez ohledu na to, zda žalovaná věděla o promlčení dluhu. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. února 1968, sp. zn. 3 Cz 6/68, uveřejněné pod číslem 51/1968 Sbírky soudn