5 C 235/2023-26 — Okresní soud v Třebíči

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 2. 2. 2023 domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 22 824,71 Kč s příslušenstvím z titulu splnění závazku ze dvou smluv o zápůjčce uzavřených mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným. Žalobu odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce [právnická osoba] a žalovaným byla dne 25. 5. 2019 uzavřena smlouva o zápůjčce [číslo] na základě které poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku a další částku 9 891 Kč představující kapitalizované úroky za sjednanou dobu trvání smlouvy ve výši 3 676 Kč při úrokové sazbě 29% ročně, odměnu za zpracování, doručení a administrativní činnost ve výši 5 339 Kč a poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 876 Kč. Žalovaný se zavázal zápůjčku splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 1 383 Kč, poslední splátka byla splatná 25. 11. 2020. Dne 28. 8. 2019 byla mezi stejným právním předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřena smlouva o zápůjčce [číslo] na základě které poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku a další částku 10 021 Kč představující kapitalizované úroky za sjednanou dobu trvání smlouvy ve výši 2 451 Kč při úrokové sazbě 29% ročně, odměnu za zpracování, doručení a administrativní činnost ve výši 4 820 Kč a poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 2 750 Kč. Žalovaný se zavázal zápůjčku splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 1 113 Kč, poslední splátka byla splatná 28. 2. 2021. Ohledně ověření úvěruschopnosti žalovaného při uzavírání obou smluv o zápůjčce vycházel žalobce z údajů uvedených v kartách zákazníka náležejících k oběma smlouvám. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek z 28. 1. 2022 byly obě předmětné pohledávky vůči žalovanému postoupeny žalobci a postoupení pohledávek bylo žalovanému písemně oznámeno. Na splnění svých závazků ze smlouvy o zápůjčce z 25. 5. 2019 dosud žalovaný zaplatil žalobci pouze celkem 13 079 Kč a na splnění závazků ze smlouvy o zápůjčce z 28. 8. 2019 dosud zaplatil pouze 8 009 Kč (obojí po zaokrouhlení na celé koruny). Ve zbývající části žalovaný svoje závazky vyplývající z obou smluv nesplnil a nereagoval ani na výzvu žalobce zaslanou mu před zahájením řízení. 2. Žalobce i žalovaný se práva účasti na soudním jednání vzdali a soud proto dle § 115a o.s.ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti. 3. Soud provedl dokazování smlouvami o zápůjčce [číslo] z 25. 5. 2019 a [číslo] z 28. 8. 2019 uzavřenými mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným, kartami zákazníka k oběma smlouvám, výpisy z obchodních knih právního zástupce žalobce ohledně plnění obou předmětných smluv, smlouvou o postoupení pohledávky mezi právním předchůdcem žalobce a žalobcem z 28. 1. 2022 včetně jejich příloh, oznámením o postoupení pohledávky z 30. 1. 2022 včetně podacího lístku a výzvou žalobce zaslanou žalovanému z 15. 11. 2022 včetně podacího lístku. Na základě těchto listinných důkazů vzal soud za prokázaná skutková tvrzení žalobce, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byly skutečně uzavřeny dvě smlouvy o zápůjčce obsahu tvrzeného žalobcem, které jsou podle obsahu nepochybně smlouvami o spotřebitelském úvěru. Rozhodnutí soudu proto závisí zejména na posouzení platnosti těchto smluv. 4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění platném ke dni uzavření obou předmětných smluv poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 stejného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou stejného zákona, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 5. Z údajů v zákaznické kartě ke smlouvě ze dne 25. 5. 2019 vyplývá, že faktické bydliště žalovaného bylo na adrese [adresa], a žalovaný bydlel jako spolubydlící s jinou osobou. Pobíral důchod ve výši 12 654 Kč měsíčně a měl mít další nikterak nespecifikovaný příjem ve výši 4 480 Kč. Jeho odhadované měsíční výdaje měly činit 1 500 Kč měsíčně. Z údajů v zákaznické kartě ke smlouvě o zápůjčce z 28. 8. 2019 pak vyplývá, že se bydliště žalovaného nezměnilo, výše jeho důchodu činila 13 861 Kč měsíčně a měl mít další nespecifikovaný příjem ve výši 4 000 Kč, jeho odhadované měsíční výdaje při splácení předchozí zápůjčky ve splátkách po 1 383 Kč měly činit 3 500 Kč. Soudu je přitom známo z jeho činnosti, že byty na faktické adrese žalovaného jsou v osmipatrových panelových domech v poměrně atraktivní části [obec] jako okresního města a odhadované měsíční výdaje žalovaného uvedené v kartách zákazníka jsou zcela absurdní, neboť jenom výše nákladů spojených s bydlením i při zohlednění příspěvku spolubydlícího mnohonásobně převyšuje náklady odhadované v kartách zákazníka, přičemž nepočítá ani s náklady spojenými se stravováním a zajišťováním dalších životních potřeb. Této skutečnosti si přitom musely být osoby za právního předchůdce žalobce předmětné smlouvy o zápůjčce uzavírající i osoby vyhodnocující za právního předchůdce žalobce schválení smlouvy vědomy. Je proto třeba dovodit, že úvěruschopnost žalovaného před uzavřením obou smluv nebyla ze strany právního předchůdce žalobce řádně zkoumána dle shora citovaného ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a dle § 87 odst. 1 stejného zákona se tak jedná o smlouvy neplatné. Žalobci tak dle tohoto ustanovení přísluší pouze právo na vrácení jistiny. Z tvrzení žalobce i předložených výpisů z obchodních knih jeho právního předchůdce je přitom zřejmé, že v případě smlouvy o zápůjčce z 25. 5. 2019 činí dluh na jistině 1 971 Kč, a v případě smlouvy o zápůjčce z 28. 8. 2019 činí dluh na jistině 1 991 Kč, celkem 3 912 Kč. Právě ohledně této částky proto soud žalobě ve věci samé vyhověl a ve zbývající části včetně tvrzených smluvních úroků žalobu jako nedůvodnou zamítl. 6. V části týkající se příslušenství pohledávky dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalovaný se v části týkající se jistiny dluhu vůči žalobci ocitl dnem následujícím po splatnosti zápůjček, tedy dnem 1. 3. 2021 ohledně částky 1 921 Kč, a dnem 26. 11. 2020 ohledně částky 1 991 Kč, v prodlení se splněním peněžitého dluhu, a právnímu předchůdci žalobce a následně žalobci tak vzniklo právo na zaplacení zákonných úroků z prodlení, které k prvnímu dni prodlení činily 8,25% ročně. Pouze v této části proto soud žalobě ohledně příslušenství pohledávky jako důvodné vyhověl a ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl. 7. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť každý z účastníků měl ve věci úspěch pouze částečný, přičemž obecně by příslušelo právo na náhradu části nákladů řízení ve věci převážně úspěšnému žalovanému. Protože však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.