5 C 164/2024-29 — Okresní soud v Třebíči

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 18. 12. 2023 domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 4 613,43 Kč s příslušenstvím z titulu splnění závazků ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným. Žalobu odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce , právnická osoba, , jehož právním nástupcem je od 28. 9. 2018 společnost , právnická osoba, ., a žalovaným byla dne 29. 8. 2018 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 35 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky právního předchůdce žalobce. Žalovaný se zavázal úvěr včetně sjednaného úroku ve výši 18,67 % ročně z jistiny úvěru a dalších nákladů spotřebitelského úvěru ve výši 34 300 Kč právnímu předchůdci žalobce splatit v 18 pravidelných měsíčních splátkách po 3 850 Kč. Žalovaný svoje závazky vyplývající z předmětné smlouvy řádně neplnil a právní předchůdce žalobce proto prohlásil úvěr za splatný ke dni 29. 2. 2020. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek mezi právním předchůdcem žalobce a žalobcem ze dne 2. 8. 2023 byla předmětná pohledávka vůči žalovanému postoupena s účinností ke dni 7. 8. 2023 žalobci a postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný dosud na splnění svých závazků z předmětné smlouvy zaplatil pouze 65 000 Kč, poslední splátku zaplatil 29. 1. 2022, a nereagoval ani na výzvu žalobce zaslanou mu před zahájením řízení. Na výzvu soudu k doplnění skutkových tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy a předložení důkazů k prokázání těchto tvrzení žalobce uvedl, že jeho právním předchůdcem bylo zjištěno, že výše měsíčních příjmů žalovaného činí 13 632 Kč, výše jeho měsíčních výdajů činí 4 167 Kč, výše měsíčního příjmu domácnosti činí 34 032 Kč, měsíční výdaje domácnosti činí 12 500 Kč a žalovaný bydlí u dcery a nemá jinou vyživovací povinnost, přičemž tyto údaje byly ověřeny ze mzdového výměru žalovaného, rozpisu záloh na služby, smlouvy o nájmu mezi žalovaným a jeho dcerou a výpisů z bankovního účtu žalovaného.2. Žalobce i žalovaný souhlasili s projednáním a rozhodnutím věci v jejich nepřítomnosti a soud proto dle § 115a o.s.ř. věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání.3. Soud provedl dokazování žádostí žalobce o poskytnutí úvěru, smlouvou o úvěru č. , hodnota, ze dne 29. 8. 2018, předpisem splátek ke smlouvě, výpisem z obchodních knih právního předchůdce žalobce ohledně předmětného úvěru, smlouvou o postoupení pohledávky z 2. 8. 2023 včetně její přílohy, finanční analýzou úvěruschopnosti žalovaného, smlouvou o nájmu mezi , Anonymizováno, jako pronajímatelem a , jméno FO, jako nájemkyní z 27. 9. 2017, rozpisem záloh k této smlouvě, mzdovým výměrem žalovaného, dohodou o změně pracovní smlouvy z 16. 6. 2015, oznámením o postoupení pohledávky z 15. 8. 2023 a výzvou žalobce zaslanou žalovanému z 7. 12. 2023 včetně podacího lístku. Z těchto důkazů a skutkových tvrzení žalobce, jejichž správnost žalovaný v řízení nezpochybnil, vzal soud za , Anonymizováno, tvrzení žalobce ohledně obsahu smlouvy o úvěru uzavřené mezi jeho právním předchůdcem a žalovaným včetně tvrzení o čerpání jistiny úvěru žalovaným a řádného postoupení předmětné pohledávky na žalobce. Soud se proto musel dále zabývat otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy.4. Ze skutkových tvrzení žalobce v žalobě a jejím doplnění vyplývá, že před uzavřením předmětné smlouvy, která je nepochybně smlouvou spotřebitelskou, zkoumal právní předchůdce žalobce úvěruschopnost žalovaného z jeho mzdového výměru z 18. 4. 2017, ze kterého vyplývá, že v době uzavření předmětné smlouvy činila hrubá měsíční mzda žalovaného včetně osobního ohodnocení 16 800 Kč. Z dalších listin předložených žalobcem vyplývá, že žalovaný bydlel se svojí zletilou dcerou , jméno FO, v nájemním bytu o velikosti 2 + 1, ve kterém činilo nájemné 5 000 Kč a zálohy na teplo a ohřev vody 3 500 Kč měsíčně. Žalovaný měl další dvě půjčky, přičemž tyto půjčky nebyly řešeny exekučně a žalovaný nebyl veden v insolvenčním rejstříku.5. Podle § 86 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění platném ke dni uzavření předmětné smlouvy poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splatit. Podle § 87 odst. 1 stejného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou listinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.6. Prověření úvěruschopnosti žalovaného právním předchůdcem žalobce nepovažuje soud za dostačující. I po doplnění skutkových tvrzení žalobce podložených shora uvedenými listinnými důkazy je zřejmé, že průměrná čistá měsíční mzda žalovaného za poslední tři měsíce činila 13 632 Kč a jenom náklady spojené s bydlením v nájemním bytu užívaném žalovaným a jeho zletilou dcerou činily 8 500 Kč měsíčně. Jiné vlastní příjmy žalovaný nemá. Příjmy dcery přitom nelze při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zohledňovat. V žádosti o úvěr uvedené průměrné měsíční výdaje žadatele 4 167 Kč zjevně neodpovídají reálným nezbytným nákladům žalovaného. Z finanční analýzy schopností žalovaného pak vyplývá, že žalovaný měl další úvěry, byť nebyly řešeny exekučně. Výše splátek z předmětného úvěru přitom činila 3 850 Kč měsíčně a zjevně tak nebylo v reálných možnostech žalovaného sjednané splátky hradit.7. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce nezkoumal úvěruschopnost žalovaného s dostatečnou odbornou péčí a dle shora citovaného ustanovení § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru mu tak přísluší pouze právo na zaplacení dosud nesplacené části jistiny. Tuto jistinu žalovaný přitom právnímu předchůdci žalobce již uhradil a naopak přeplatil o 30 000 Kč. Nárok uplatněný žalobou tak nemá oporu v hmotném právu a soud proto žalobu ve věci samé včetně žalobcem požadovaného příslušenství pohledávky jako nedůvodnou zamítl.8. O nákladech řízení rozhodl soud dne § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť plně úspěšný byl ve věci žalovaný a obecně mu tak přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Protože však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.