7 C 30/2024-36 — Okresní soud v Třebíči

1. Podanou žalobou (ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 29. 6. 2023 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, jímž bude žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 11 462,40 Kč s příslušenstvím ve formě zčásti kapitalizovaných úroků z úvěru a zákonných úroků z prodlení z titulu dosud nesplněné povinnosti žalovaného vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, ) a žalovaným dne 17. 5. 2021. Na základě této smlouvy byly žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 7 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit právní předchůdkyni žalobkyně kromě jistiny úvěru též poplatek ve výši 6 691 Kč tvořený úrokem ve výši 3 570 Kč, částkou za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč poplatkem za službu komfortní poskytnutí a splácení ve výši 725 Kč, poplatkem 896 Kč za flexibilní splácení. Celkovou částku 13 691 Kč se žalovaný zavázal splatit formou 52 týdenních splátek ve výši 264 Kč, resp. ve výši 227 Kč v poslední splátce. Ve smlouvě byla sjednána úroková sazba ve výši 88 %, a to jako pevná po celou dobu trvání úvěru. Žalovaný však půjčku nesplácel řádně a včas. Žalovaný na svůj dluh právní předchůdkyni žalobkyně uhradil částku 1 950 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 přešla pohledávka za žalovaným na žalobkyni s účinností ke dni 16. 12. 2022. Dlužná částka ke dni postoupení pohledávky činila celkem 17 745,68 Kč.2. Žalobkyně byla soudem vyzvána, aby doplnila svá tvrzení, jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného podáním ze dne 20. 2. 2024. Žalobkyně tato tvrzení doplnila v tom směru, že její právní předchůdce ověřil před uzavřením smlouvy o zápůjčce majetkovou situaci žalovaného z výpisu ze živnostenského rejstříku, z faktur vystavených žalovaným, z výpisu z účtu za období 03-2021 a 04-2021 a současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřil, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoliv k tomu byla soudem vyzván.4. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (žalobkyně), resp. ohledně tohoto postupu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.) – žalovaný.5. Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 17. 5. 2021 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, . Právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému na základě této smlouvy poskytla finanční hotovost ve výši 7 000 Kč za souhrnný poplatek ve výši 6 691 Kč. Žalovaný na svůj dluh dosud uhradil pouze částku 1 950 Kč, jak vyplývá z tabulky umoření. Ze zákaznické karty žalovaného, která není datována bylo zjištěno, že bydlí v nájmu, má učňovské vzdělání, je svobodný, o úvěr žádá na běžné výdaje domácnosti, má jednu vyživovací povinnost, podniká jako OSVČ, avšak jako zaměstnání má uvedeno administrativní pracovník pro firmu , právnická osoba, , adresa, . Jako svůj čistý příjem uvedl částku 15 223 Kč a další čisté příjmy domácnosti 10 000 Kč. Jeho externí splátky činily 1 500 Kč měsíčně a odhadované měsíční výdaje činily 2 600 Kč. Žalovaný dále uvedl, že má bankovní účet na své jméno. V zákaznické kartě není zaškrtnut žádný dokument, z něhož měl být ověřen čistý příjem žadatele. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 přešla pohledávka za žalovaným na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 16. 12. 2022, který byl dle podacího lístku odeslán až dne 13. 1. 2023. Dne 2. 6. 2023 byla žalovanému zaslána žalobkyní předžalobní upomínka.6. Žalobkyně soudu předložila výpis z účtu u České spořitelny, který však není veden na jméno žalovaného, ale je veden na jméno , jméno FO, .7. Z faktury č. ZA 000006–2021 vyplývá, že žalovaný dne 13. 4. 2021 vyfakturoval odběrateli , právnická osoba, částku 13 033 Kč. Stejnému odběrateli vyfakturoval žalovaný dne 16. 5. 2021 částku 17 412 Kč.8. Z výpisu z živnostenského rejstříku ke dni 21. 2. 2014 vyplývá, že žalovaný má živnostenské oprávnění na dobu neurčitou v oboru zprostředkování obchodu a služeb, poradenská a konzultační činnost a zpracování odborných studií a posudků.9. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil následujících ustanovení zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“),a sice dle ust. § 2395 a násl., § 2991, § 1879, § 1880 a § 1970 a dále dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „ZoSÚ“), a sice dle ust. § 75, § 84, § 86 a § 87.10. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně (Provident) a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ ve výši 7 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet zápůjčku, resp. poskytla žalovanému zápůjčku za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen ji splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s.r.o. v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.11. Pokud se jedná o námitku žalobkyně ve vztahu k povinnosti uchovávat dokumenty, které spotřebitel předkládá při uzavírání smlouvy, kdy žalobkyně argumentuje rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, pak je třeba uvést, že jmenovaný soud rozhodoval ve věci smlouvy uzavřené za účinnosti zákona 145/2010 Sb., který však v této věci není aplikován, neboť od 1. 12. 2016 platil již nový zákon o spotřebitelském úvěru, a to zákon č. 257/2016 Sb., který v ust. § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 výslovně ukládá povinnost tyto dokumenty uchovávat po dobu 5 let.12. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně zaznamenala informace, které získala o majetkové situaci žalovaného do karty zákazníka, přičemž z této je zřejmé, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela především z jím poskytnutých údajů, které nebyly ničím podloženy (není zaškrtnut žádný dokument. Následně žalobkyně soudu předložila faktury vystavené žalovaným, živnostenský list a výpis z účtu třetí osoby, nikoli však žalovaného. Doklad o tvrzené lustraci žalovaného v ISIR soudu předložen nebyl. Žalobkyně navíc ani netvrdila, že by Provident zjišťoval z veřejně dostupných registrů dlužníků (např. SOLUS nebo z Centrální evidence exekucí), zda žalovaný řádně hradí svoje závazky u jiných věřitelů. Právní předchůdkyně žalobkyně tedy zcela rezignovala na ověření příjmů žalovaného, resp. jeho domácnosti a výdajovou složku nezkoumala vůbec, a to včetně nákladů na bydlení, dopravu, exist