12 C 288/2025-22 — Okresní soud v Třebíči

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalované zaplatit jí částku celkem 39 820,87 Kč s příslušenstvím z titulu splnění obsahu smluv o půjčce, uzavřených mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou.2. Se souhlasem obou procesních stran soud ve věci jednal a rozhodoval bez nařízení jednání. Žalovaná zůstala ve věci bez vyjádření.3. Soud, vycházeje ze znění podané žaloby, provedl dále dokazování zejména smlouvami o půjčkách, smluvními podmínkami smluv o půjčkách (otištěných na zadní straně Smluv o půjčce), smlouvami o postoupení pohledávek ze dne 4. 10. 2024 vč. Seznamu postoupených pohledávek, oznámeními o postoupení pohledávek a doklady o odeslání, potvrzeními o zaplacení úplat, předžalobními výzvami se základním skutkovým a právním rozborem vč. dokladů o odeslání.4. Po zhodnocení všech shora uvedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti učinil soud následující závěry o skutkovém stavu věci:Mezi právním předchůdcem žalobkyně spol. , právnická osoba, jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem došlo 1) dne 14. 1. 2006 k uzavření smlouvy o půjčce, jejímž předmětem byla finanční částka ve výši 25 000 Kč. Žalovaná se podpisem této smlouvy mimo jiné zavázala věřiteli vrátit tuto částku do 14. 7. 2007 spolu s navýšením o dalších 21 000 Kč, představujícím takzvaný souhrnný poplatek, 2) dne 8. 10. 2005 k uzavření smlouvy o půjčce, jejímž předmětem byla finanční částka ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se podpisem této smlouvy mimo jiné zavázala věřiteli vrátit tuto částku do 7. 4. 2007 spolu s navýšením o dalších 17 440 Kč, představujícím takzvaný souhrnný poplatek, 3) dne 4. 6. 2005 uzavření smlouvy o půjčce, jejímž předmětem byla finanční částka ve výši 11 000 Kč. Žalovaná se podpisem této smlouvy mimo jiné zavázala věřiteli vrátit tuto částku do 3. 6. 2006 spolu s navýšením o dalších 7 304 Kč, představujícím takzvaný souhrnný poplatek.5. Žalovaná, přestože předmět půjček řádně převzala při podpisu smlouvy, i přes výzvu právní předchůdkyně žalobkyně uhradila pouze částky 1) 5 715 Kč, 2) 7 460 Kč, 3) 15 691 Kč, přičemž ve smyslu smluvních podmínek proti ní tato uplatnila právo na zaplacení zákonných úroků a smluvních úroků.6. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).7. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.8. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.9. Byť došlo mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou k uzavření smluv o půjčkách, dospěl soud k závěru, že výše uvedené smlouvy jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, neboť požadovaný sjednaný souhrnný poplatek nelze posuzovat samostatně a odděleně od dalších smluvních ujednání. Předchůdce žalobkyně určil ve smlouvě tzv. souhrnný poplatek, aniž by bylo zřejmé, co má tento poplatek představovat a o jaký nárok se má jednat. Má-li v souhrnu představovat odměnu za půjčení peněžních prostředků, která je evidentně v rozporu s dobrými mravy, neboť je nepřiměřeně vysoká (dosahuje 2/3 zapůjčené částky) a zároveň je zřejmé z okolností věci, že bez sjednání takto vysokého souhrnného poplatku, by věřitel peněžní prostředky žalované nezapůjčil, nelze než uzavřít, že neplatná je celá smlouva o půjčce. Počínání předchůdce žalobkyně je třeba hodnotit jako nepoctivé a nemravné. Není ospravedlnitelné takto neúměrné navýšení finančních prostředků, které je dlužník povinen vracet věřiteli, podstatou podnikání předchozího věřitele je tak v podstatě obchod s chudobou, neboť tento se zaměřuje na takové vrstvy obyvatel, které nejsou schopny dosáhnout na bankovní produkt, je evidentní, že se jedná o osoby s nižšími příjmy, osoby svým způsobem sociálně znevýhodněné a jejich nouze v podstatě věřitel zneužívá. Požadováním placení neúměrně vysokých částek se věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což v podstatě následně obecně vzato zatěžuje celou společnost. Jde tak o jednání, které nemůže požadovat právní ochrany (srovnej viz. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 7. 2017, č.j. 25Co 169/2017 – 64).10. V takovém případě tak má žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky vůči žalované právo toliko na to, aby jí žalovaná zaplatila nesplacenou část poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013. Z tvrzení žalobkyně pak vyplývá, že žalovaná na smlouvy uhradila částky 1) 5 715 Kč, 2) 7 460 Kč, 3) 15 691 Kč, tedy že žalobkyni doposud nevrátila na jistinách pouze částky uvedené ve výrocích I. a III. rozsudku. V této výši proto soud žalobě vč. požadovaného zákonného úroku z prodlení od 21. 5. 2025 (v návaznosti na výzvu ze dne 5. 5. 2025) vyhověl s tím, že ve zbylé části žalobu výroky II., IV. a V. rozsudku zamítnul.11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 2 o. s. ř.. V daném případě však převážně úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl ve znění výroku VI. rozsudku.