12 C 333/2025-15 — Okresní soud v Třebíči

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 14 496 Kč s příslušenstvím z titulu splnění obsahu smluv o úvěru, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným.2. Se souhlasem obou procesních stran soud ve věci jednal a rozhodoval bez nařízení jednání. Žalovaný zůstal ve věci bez vyjádření.3. Soud, vycházeje ze znění podané žaloby, provedl dále dokazování zejména smlouvou o spotřebitelském úvěru č. F4C99 / 654260, oznámení o postoupení pohledávky, výzvy k úhradě před podáním žaloby, dílčí smlouvou o postoupení pohledávek, potvrzení o provedení transakce, potvrzení o platbě, podacího lístku, dodatku ke smlouvě o půjčce.4. Po zhodnocení všech shora uvedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti učinil soud následující závěry o skutkovém stavu věci:Mezi právním předchůdcem žalobkyně spol. , Anonymizováno, , právnická osoba, . jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem došlo 29. 9. 2023 k uzavření smlouvy o úvěru, jejímž předmětem byla finanční částka ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se podpisem této smlouvy mimo jiné zavázal věřiteli vrátit tuto částku do 29. 11. 2023 (tedy do dvou měsíců) spolu s navýšením o dalších 4 200,11 Kč, představujícím takzvaný poplatek za poskytnutí úvěru a 295,89 Kč úrok.5. Žalovaný, přestože předmět úvěru řádně převzal při podpisu smlouvy, i přes výzvu právní předchůdkyně žalobkyně neuhradil ničeho.6. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).7. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.8. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.9. Byť došlo mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným k uzavření smlouvy o půjčce, dospěl soud k závěru, že výše uvedená smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 občanského zákoníku, neboť požadovaný sjednaný poplatek nelze posuzovat samostatně a odděleně od dalších smluvních ujednání. Předchůdce žalobkyně určil ve smlouvě tzv. poplatek, aniž by bylo zřejmé, co má tento poplatek představovat a o jaký nárok se má jednat. Má-li v souhrnu představovat odměnu za půjčení peněžních prostředků, která je evidentně v rozporu s dobrými mravy, neboť je nepřiměřeně vysoká (dosahuje bezmála poloviny zapůjčené částky, zapůjčené na 2 měsíce) a zároveň je zřejmé z okolností věci, že bez sjednání takto vysokého poplatku, by věřitel peněžní prostředky žalovanému nezapůjčil, nelze než uzavřít, že neplatná je celá smlouva o úvěru. Počínání předchůdce žalobkyně je třeba hodnotit jako nepoctivé a nemravné. Není ospravedlnitelné takto neúměrné navýšení finančních prostředků, které je dlužník povinen vracet věřiteli, podstatou podnikání předchozího věřitele je tak v podstatě obchod s chudobou, neboť tento se zaměřuje na takové vrstvy obyvatel, které nejsou schopny dosáhnout na bankovní produkt, je evidentní, že se jedná o osoby s nižšími příjmy, osoby svým způsobem sociálně znevýhodněné a jejich nouze v podstatě věřitel zneužívá. Požadováním placení neúměrně vysokých částek se věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což v podstatě následně obecně vzato zatěžuje celou společnost. Jde tak o jednání, které nemůže požadovat právní ochrany (srovnej viz. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 7. 2017, č.j. 25Co 169/2017 – 64).10. V takovém případě tak má žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky vůči žalovanému právo toliko na to, aby jí žalovaný zaplatil nesplacenou část poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a násl. občanského zákoníku. Žalovaný pak doposud bezdůvodné obohacení ve výši 10 000 Kč žalobkyni nevydal a soud proto rozhodl ve znění výroku I. rozsudku s tím, že požadovaný úrok z prodlení dle § 1968 a § 1970občanského zákoníku ve výši odpovídající § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. pak soud žalobkyni přiznal v návaznosti lhůtu uvedenou ve výzvě k úhradě ze dne 25. 12. 2024.11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 2 o. s. ř.. V daném případě však převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl ve znění výroku III. rozsudku.