6 C 211/2024-62 — Okresní soud v Třebíči

1. Podanou žalobou domáhal se žalobce stanovení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku ve výši 493 554,16 Kč s dalším příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným jako smluvními stranami.2. Soud I. stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl za současného rozhodnutí o přiznání práva na náhradu nákladů řízení žalobci, a to rozsudkem ze dne 27.11.2024, číslo jednací , spisová značka, . Proti tomuto rozsudku podal žalovaný prostřednictvím svého zástupce odvolání, ve kterém namítnul, že soud rozhodoval jen na základě listinných důkazů předložených žalobcem, bez možnosti žalovaného se k věci vyjádřit. Přitom nezjišťoval okolnosti vzniku dluhu, zda byl proveden test úvěruschopnosti, nehodnotil, že úroková sazba v kombinaci se sankčními úroky z prodlení výrazně překračuje běžné úvěrové podmínky a vede k neúnosnosti ekonomické situace dlužníka. Soud mohl v závislosti na zjištění výše uvedených skutečností úroky snížit či je dokonce nepřiznat. Posouzení, zda banka dodržela svou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného, může mít dopad na platnost smlouvy, stejně jako skutečnost, že věřitel neposkytl úvěr odpovědně.3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, přistoupil ke zrušení napadeného rozsudku a současně soud I. stupně pro další řízení zavázal pokynem odstranit vady v jeho procesním postupu, vyzvat žalobce k doplnění skutkových tvrzení, přitom vycházet i z tvrzení, které žalobce uvedl ve vyjádření k odvolání, co se týče zkoumání úvěruschopnosti jeho právním předchůdcem.4. Soud I. stupně v dalším řízení učinil následující závěry o skutkovém stavu věci:5. Žalovaný ani nadále v řízení před soudem I. stupně nikterak nezpochybnil, že jako dlužník uzavřel s právním předchůdcem žalobce – , právnická osoba, . – dne 28.10.2022 smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, na sjednaný úrok ve výši 9,99% ročně, na jejímž podkladě mu byl bankou poskytnut úvěr ve výši 514 000 Kč, který se zavázal splatit formou 96 pravidelných měsíčních splátek ve výši 7 796,80 Kč. Žalovaný se zavázal tyto měsíční splátky poukazovat vždy ke každému 20. dni v měsíci, a to spolu s měsíčním poplatkem za pojištění ve výši 686 Kč. Žalovaný také nezpochybnil, že tuto povinnost splácet úvěr porušil a splátky úvěru s jeho sjednaným příslušenstvím nezasílal řádně a včas. Soud měl dále k dispozici tvrzení žalobce o tom, že banka jako jeho právní předchůdce vzhledem k porušení smluvních podmínek žalovaného přistoupil v souladu s produktovými podmínkami dne 19.12.2023 k zesplatnění úvěru. Nesporným zůstalo nakonec i tvrzení žalobce o výši dluhu žalovaného vyplývajícího z projednávané smlouvy ve spojení s obchodními podmínkami předchůdce žalobce, resp. skutečnost, že projednávaný závazek dosud řádně nesplnil.6. Po provedeném řízení soud opětovně dospěl k závěru, že žaloba je v plném rozsahu důvodná.7. Za nesporného skutkového stavu věci potud, že žalovaný jako dlužník uzavřel s právním předchůdcem žalobce písemně úvěrovou smlouvu v podobě specifikované výše i potud, že následně neplnil své závazky z ní plynoucí, tedy především řádně úvěr sjednaným způsobem splácet, a i pokud jde o samotnou výši dosud nesplaceného závazku, zůstalo na soudu, aby se vypořádal s námitkami žalovaného, totiž že úroky včetně zákonného úroku z prodlení spojené s tímto závazkem jsou nepřiměřené a měly by být soudem sníženy, předchůdce žalobce řádně nezkoumal bonitu žalovaného před případným poskytnutím úvěru a rovněž tak by měla být korigována přiznaná výše nákladů řízení. Ke tvrzení žalovaného o tom, že neobdržel výzvu právního předchůdce žalobce k úhradě dlužných pohledávek spojenou s předčasným splacením celého úvěru soud předně uvádí, že toto tvrzení považuje za krajně nepravděpodobné a účelové, a to i s ohledem na to, že samotnému soudu se v řízení opakovaně nepodařilo žalovaného nijak kontaktovat, což vyústilo v nutnost ustanovit mu pro řízení opatrovníka. U banky pak rozhodně nelze tento postup v příkrém rozporu s jejími smluvními podmínkami spočívající v samovolném bezdůvodném předčasném splacení úvěru považovat za přirozený a účelný, když naopak jej soud s ohledem na obchodní podstatu úvěrování shledává krajně nelogickým. Pokud jde o námitku žalovaného ve vztahu k nepřiměřenosti sjednaných úroků z úvěru v kombinaci s nyní požadovaným úrokem z prodlení, pak soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 1.7.2010, sp. zn. I ÚS 728/10, konstatuje, že součet žalobou uplatněného úroku z prodlení ve výši 15% ročně a smluveného úroku z úvěru ve výši 9,99% ročně představuje v daném případě pro žalovaného celkové úrokové zatížení ve výši 24,99% ročně, resp. 0,068% denně, a tedy takové úrokové zatížení, které ani zdaleka nedosahuje limitu vysloveného Ústavním soudem v podobě 0,5% (jen smluvního úroku!) denně. Již jen z tohoto pohledu dle názoru soudu I. stupně uvedená námitka nemůže obstát. Pokud jde o úvěruschopnost žalovaného a otázku, zda se jí předchůdce žalobce před poskytnutím úvěru dostatečně zabýval, pak soud předně zohlednil nesporné tvrzení žalobce o tom, že celý úvěr byl použit na úhradu dřívějších závazků žalovaného, měsíční splátky žalovaného před poskytnutím úvěru činily 16 835,47 Kč a posléze již jen 7 796,80 Kč. Již jen z tohoto pohledu je zřejmé, že finanční situace žalovaného v podobě jeho měsíčního splátkového zatížení se v důsledku poskytnutí projednávaného úvěru nemohla ztížit. Nadto právní předchůdce žalobce, jak žalovaný nezpochybnil a jak vyplývá z podrobného písemného vyjádření žalobce, kromě informací od samotného žalovaného aktivně vyhledával relevantní skutečnosti rozhodné pro posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, zjistil přitom mimo jiné celkovou sumu měsíčních splátek žalovaného ve výši 36 238 Kč a příjmů žalovaného v době posouzení žádosti o úvěr v částce 82 052,01 Kč. Přitom vycházel i z běžného účtu žalovaného, a to i při posouzení výdajů žalovaného za období posledních tří měsíců před uzavřením smlouvy, zohlednil částku životního minima a počítal i s částkou normativních nákladů na bydlení. V řízení tak nezbývá než uzavřít, že předchůdce žalobce před poskytnutím úvěru posoudil schopnost žalovaného splácet s odbornou péčí a postupoval zcela v souladu s ustanovením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Pokud jde konečně o otázku nákladů řízení a požadavku žalovaného na jejich snížení, pak soud odkazuje na ustanovení § 150 občanského soudního řádu, dle kterého lze takto učinit pouze v případě, že jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele, které ovšem z povahy věci nejsou dány jen tím, že by pro toho kterého účastníka náklady představovaly ekonomickou zátěž. Jelikož žalovaný právě takové důvody v řízení v zásadě netvrdil, přistoupil soud na podkladě ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu k rozhodnutí, kterým ve věci úspěšnému žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení ve smyslu jejich specifikace uvedené níže.1. soudní poplatek ve výši 19 743 Kč,2. odměna advokáta ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve výši 6 x 10 300 Kč za šest úkonů právní služby,3. 3x 300 Kč a 3x 450 Kč jako paušální částky náhrady výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu příslušející jednotlivě za shora uvedené úkony právní služby,4. náhrada za promeškaný čas za 4 započaté půlhodiny v jednotlivé výši 100 Kč, celkem ve výši 400 Kč,náhrada cestovních výdajů ve výši 1 133 Kč za 156 najetých kilometrů k jednání soudu (vyhl. č. 475/2024 Sb.).8. Shora přiznané náklady řízení (s výjimkou zaplaceného soudního poplatku jako hotového výdaje) jsou dále navýšeny o 21% jako částku odpovídající sazbě daně z přidané hodnoty, neboť právní zástupce žalobce je coby registrovaný plátce daně z přidané hodnoty povinen tuto daň odvést dle zvláštního právního předpisu.9. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobce nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 občanského soudního řádu; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.