7 C 100/2026-17 – Okresní soud v Třebíči

Návrhem na vydání platebního rozkazu domáhá se žalobkyně po žalované zaplacení částky 21 599 Kč z titulu náhrady škody za neoprávněný odběr elektřiny. Žalobkyně je držitelem licence na distribuci elektřiny. Při kontrole odběrného místa , adresa, s požadavkem na demontáž bezesmluvního elektroměru bylo zjištěno, že zde dochází k odběru elektřiny bez uzavřené smlouvy. Žalobkyně za použití příslušných právních předpisů provedla vyúčtování náhrady škody za neoprávněný odběr ve smyslu § 16 a § 17 vyhlášky č. 359/2020, Sb. a částku 21 599 Kč žalované vyúčtovala. Žalovaná do dnešního dne dlužnou částku neuhradila.Soud za splnění předpokladů ustanovení § 115a občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, přičemž při právním hodnocení věci vycházel z předložených listin v kontextu se skutkovými tvrzeními obsaženými v podané žalobě. Po jejich zhodnocení učinil následující závěry o skutkovém stavu věci:Fakturou č. , hodnota, vystavenou dne 8. 7. 2025 s datem splatnosti 22. 7. 2025 vyúčtovala žalobkyně žalované za neoprávněný odběr elektřiny na adrese , adresa, , za období od 1. 8. 2022 do 17. 4. 2023 částku 21 599 Kč. Dne 19. 8. 2025 byla žalovaná písemně upozorněna na nepřijatou platbu ve výši 21 599 Kč. Ze zápisu o provedené kontrole odběrného místa ze dne 23. 1. 2023 vyplývá, že uvedeného dne bylo zjištěno, že odběrné místo i nadále elektřinu odebírá, přičemž se jednalo o neoprávněný odběr, neboť smlouva byla ukončena dne 28. 12. 2022. Ze zápisu o provedené kontrole odběrného místa ze dne 17. 4. 2024 vyplývá, že nemohla být provedena demontáž elektroměru, neboť tento není přístupný a nemovitost je dlouhodobě neobydlena. Odběrné místo přitom stále elektřinu odebíralo i k tomuto datu. Demontáž elektroměru byla realizována až dne 21. 5. 2025, kdy se podařilo kontaktovat nového vlastníka nemovitosti (viz zápis o provedené kontrole ze dne 21. 5. 2025).Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil podle § 51 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb. (dále též jen „EZ“) a dle ust. § 16 a § 17 vyhlášky č. 359/2020, Sb. Ve vztahu k úroku z prodlení postupoval soud podle ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.Listinami předloženými žalobkyní má soud za prokázané, že žalovaná v období od 1. 8. 2022 do 17. 4. 2023 v odběrném místě , adresa, bez právního důvodu odebírala elektrický proud z elektrizační sítě. Spotřebu žalobkyně stanovila v souladu s ust. § 16 a § 17 vyhlášky č. 359/2020 Sb.. Ačkoliv žalobkyně žalované za spotřebovanou energii řádně vyfakturovala částku 21 599 Kč, žalovaná tuto částku žalobkyni dosud neuhradila, přestože jí tuto povinnosti ukládá § 51 odst. 3 EZ. Dnem následujícím po splatnosti faktury se tak žalovaná ocitla v prodlení s plněním peněžitého závazku ve smyslu ust. § 1970 o. z. a je povinna žalobkyni kromě dlužné částky 42 291 Kč uhradit též zákonný úroku z prodlení ve výši odpovídající ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení žalované.Soud proto žalobě ve věci samé včetně žalobkyní požadovaného příslušenství pohledávky jako důvodné vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni žalované částky s příslušenstvím v obecné třídenní lhůtě k plnění dle § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť neshledal důvody pro případné výjimečné stanovení lhůty delší nebo umožnění plnění žalované ve splátkách.Žalobkyně, jako účastník řízení, který nebyl v řízení zastoupen, ani neprokázal výši vynaložených nákladů, má právo na náhradu nákladů řízení v paušální výši, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř., podle něhož platí, že účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku. Co se týče výše takové paušální částky, ta se v daném případě řídí § 2 odst. 3 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., tedy je stanovena ve výši 300 Kč za jeden úkon vymezený v § 1 odst. 3 cit. vyhlášky. Žalobkyně požadovala zaplacení částky 600 Kč za dva úkony (zaslání předžalobní výzvy a podání žaloby). S ohledem na citovanou vyhlášku soud žalobkyni na nákladech řízení tuto částku přiznal spolu se zaplaceným soudním poplatkem ve výši 863 Kč, tj. celkem 1 463 Kč (výrok II.).