15 C 281/2022-66 — Okresní soud v Trutnově

Žalobkyně se v daném řízení domáhala určení, že je vlastnicí pozemků uvedených ve výroku I. a II. tohoto rozsudku. Žalobkyně uvedla, že je vlastníkem pozemků v k.ú. [anonymizována dvě slova], [územní celek] [anonymizováno] [příjmení], a to na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 33 D 91/2002 ze dne 04.12.2002. Vlastníky částí pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] v k. ú. [anonymizována dvě slova], [územní celek] [anonymizováno] [příjmení] jsou žalovaní a to tak, že pozemek parc. [číslo] vlastní druhý žalovaný a pozemek parc. [číslo] mají oba v podílovém spoluvlastnictví (každý z nich vlastní ½ tohoto). Žalobkyně požadovala určit, že je vlastníkem: a) části pozemku parc. [číslo] o celkové rozloze 5 m2 - díl b - v k. ú. [anonymizována dvě slova], [územní celek] [anonymizováno] [příjmení], oddělená v terénu plotem a z pozemku parc. [číslo] geometrickým plánem [číslo] 2022 ze dne 25.03.2022, b) části pozemku parc. [číslo] o celkové rozloze 98 m2 - díl a - v k. ú. [anonymizována dvě slova], [územní celek] [anonymizováno] [příjmení], oddělená v terénu plotem a z pozemku parc. [číslo] geometrickým plánem [číslo] 2022 ze dne 25.03.2022. Žalobu odůvodnila v podstatě tím, že vlastnické právo k těmto bylo vydrženo na základě domnělého právního titulu (kupní smlouvy, která se nedohledala). K vysvětlení okolností dobré víry své a svých předchůdců uvedla následující: Pozemek p. [číslo] dne 16.06.1977 koupili [jméno] [jméno] [jméno] (rodiče žalobkyně) od manželů [jméno] a [jméno] [příjmení]; tento byl následně rozdělen, resp. byla z něj oddělena st. [parcelní číslo], na které byla postavena rekreační chata. Po roce 1989 vznesli sourozenci [jméno] [příjmení] a [celé jméno původní účastnice] nárok na restituci pozemků, které jim byly následně vráceny. Mezi nimi byl i pozemek p. [číslo]. V srpnu 1993 pan [jméno] [příjmení] zemřel. Spolumajitelkou parcel p. [číslo] o celkové výměře 9 466 m2 se stala [jméno] [příjmení], vdova po zemřelém. V srpnu 1994 se sestry [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] dohodly, že [jméno] [příjmení] a [celé jméno původní účastnice] prodají [jméno] [příjmení] část pozemku p. [číslo] v k.ú. Žírecká Podstráň, o tuto část se pak zmenší podíl [jméno] [příjmení]. Důvodem této koupě byla skutečnost, že parcela přiléhá k pozemku p. [číslo] který v té době byl ve vlastnictví manželů [příjmení] a od doby uzavření kupní smlouvy na této části pozemku měli manželé [jméno] obdělávané záhony a ovocné stromy. Proto sestry sepsaly kupní smlouvu, ve které určily, o jakou část pozemku jde, jak je vyznačen v terénu a kolik bude činit kupní cena a jak bude zaplacena. [jméno] [příjmení] (sestra paní [příjmení]) s [celé jméno původní účastnice], spoluvlastnicí pozemků, proto navštívily společnost [právnická osoba], která část pozemku zaměřila a vytýčila v terénu. Smluvní kupní cena činila 3 500 Kč Částku 1500 Kč předala [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] v hotovosti v říjnu 1994, zbylé 2 000 Kč uhradil [jméno] [jméno] složenkou 13.12.1994. Geometrický plán [číslo] ze dne 05.10.1994 s nově vyznačenou parcelou [číslo], která byla kupní smlouvou převedena na manžele [příjmení], [jméno] [příjmení] předala [jméno] [příjmení] s tím, že vše ostatní zařídí. Kupní smlouva se však nedochovala. [jméno] [příjmení] a její právní nástupce – žalobkyně - tedy předmětnou část pozemku užívaly v dobré víře a ve shodě s jeho účelem od srpna 1994 dodnes. O tom, že do katastru nemovitostí nebyly smlouva a ani zhotovený geometrický plán vloženy, neměly více než 20 let ani tušení. Podíl v rozsahu ½ na předmětném pozemku nabyl po smrti [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení]. Žalobkyně již v roce 2016 podala žalobu na určení vlastnického práva. Rozsudkem č.j. 15 C 107/2016-61 ze dne 02.01.2017 s právní mocí dnem 01.02.2017 jí bylo vyhověno – určeno, že část pozemku p. [číslo] v Geometrickém plánu [číslo] ze dne 05.10.1994 oddělená jako pozemek p. [číslo] o výměře 103 m2, ležící v [katastrální uzemí] [anonymizováno], [územní celek] [anonymizováno] [příjmení], okres [okres] ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Nicméně vzhledem k tomu, že se po vydání rozsudku ukázalo, že část sousedního pozemku [číslo], zasahující v rozsahu 5 m2 do oddělené části pozemku, byla ve vlastnictví většího počtu účastníků, katastrální úřad nepovolil vklad vlastnictví a rozsudek je sice platný, ale aktuálně materiálně nevykonatelný. Oddělený pozemek [číslo] o výměře 103 m2, sestávající z parcel [číslo] (ve vlastnictví [celé jméno původní účastnice]) o výměře 5 m2 (díl i) a [číslo] (ve spoluvlastnictví [celé jméno původní účastnice] a Ing. [celé jméno žalovaného], Dr.) o výměře 98 m2 (díl b) nebylo možné zapsat do katastru a tedy ve prospěch žalobkyně jako vlastníka. Usnesením soudního exekutora o udělení příklepu Exekutorský úřad Praha čj: [anonymizováno] [spisová značka] ze dne 29.10.2020 s právní mocí ke dni 02.12.2020 s právními účinky zápisu do katastru nemovitostí k 15.12.2020 nabyl podíl v rozsahu ½ na pozemku [číslo] prvý žalovaný a to přesto, že jej žalobkyně žádala o možnost koupit tento podíl. Žalobkyni nezbylo nic jiného, než nechat vypracovat nový geometrický plán, tento nový GP [číslo] 2022 ze dne 25.03.2022 jí byl předán v polovině dubna 2022. Žalobkyně uvedla, že ona (a její právní předchůdci) nepochybně splnili jednu ze základních podmínek vydržení a to dobrou víru, že jim předmětný pozemek patří. Doba, po kterou lze počítat poctivou a nepřerušenou držbu, počíná datem přinejmenším uzavřené kupní smlouvy a následným zaměřením a vytýčením části pozemku v terénu, tedy od srpna 1994, bohatě tedy překračuje dobu, kterou konstituuje občanský zákoník pro nabytí vlastnictví k nemovitostem vydržením. Účastníci nesporovali tvrzení žalobkyně o tom, že by fakticky užívala (vč. oplocení) pozemek v hranicích vč. pozemků požadovaných v tomto řízení (díl„ a“ a díl„ b“). Druhý žalovaný navrhl zamítnutí žaloby (ještě ve fázi, kdy účastníkem řízení byla jeho právní předchůdkyně [celé jméno původní účastnice]); důvod pro zamítnutí žaloby spatřoval v nedostatku pasivní věcné legitimace. Tvrzení žalobkyně o dobré víře, době užívání předmětného pozemku ani o jiných jí tvrzených okolnostech, nikterak nezpochybnil, resp. se k těmto nevyjádřil (k jednání soudu se bez omluvy nedostavil). Prvý žalovaný se bránil tím, že by neměl pozbýt vlastnické právo, neboť byl v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí a vlastnické právo nabyl originárním způsobem, kterýžto ve své podstatě anuloval všechny vlastnické vztahy existující do doby udělení příklepu. Na základě provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový a právní stav: Žalobkyně vlastní od roku 2002 st.p. [číslo] v části [územní celek], jejíž součástí je rekreační chata č.e. [anonymizováno] a p.p. [číslo] (zahrada). Tyto nemovitosti zdědila po svém otci [jméno] [jméno] (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č.j. 33D 91/2002) a to v hranicích tak jako tomu je doposud, tj. po plot, který zbudovali ještě její rodiče, tj. včetně části, která je označena v geometrickém plánu č. geometrickým plánem [číslo] 2022 ze dne 25.03.2022 jako díl„ a“ a díl„ b“ – části pozemků parc. [číslo] [číslo] v k. ú. [anonymizována dvě slova]. Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákon v platném znění (dále jen„ o.z.“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry, týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že práva a povinnosti v projednávané věci vznikly před nabytím účinnosti občanského zákona č. 89/2012 Sb., posuzoval soud věc podle příslušných ustanovení občanského zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31.12.2013. Podle § 129 odst. 1 občanského zákona je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Podle § 130 odst. 1 občanského zákona, je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Podle § 132 odst. 1 občanského zákona, vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu, nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem. Podle § 134 odst. 1 občanského zákona se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu 3 let, jde-li o movitost, a po dobu 10 let, jde-li o nemovitost. Podle § 134 odst. 3 občanského zákona se do doby podle odstavce 1 započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí d